Oba lídři mají ledacos společného. Krev na rukou, charisma, podporu většinové populace. Stejně tak jsou symboly uzavřených politických systémů a izolovaných režimů. Nelze jednoho „bojovníka za národní osvobození“ zatracovat a druhého velebit.

Veřejnost je lehce omotatelná kolem prstu. Jak dřevními emocionálními způsoby, tak moderními metodami mediální manipulace. Za Castrových raných dob stačil barvitý osobní příběh, náčelník extremistické UCK Thaci si dnes musí o to více vypomáhat ideologií a demagogií. První si u prostých Kubánců získal hrdou přezdívku „kůň“, druhý na svou stranu stáhnul i jindy zdrženlivé kosovské intelektuály.

Není nic snazšího než obyvatele postižených zemí ignorovat. V českých médiích se zabydlel podiv nad tím, jak si Kanada mohla dovolit na Kubu poslat vyřazené autobusy. Vždyť děravá blokáda nahrává komunistické totalitě! Jenže s takovou bychom doteď žili v reálném socialismu sami. Bez zahraničních záblesků naděje, touhy po lepší životní úrovni, zkušenosti se západní demokratickou politikou. Chyběly by nám informace a vzory.

Kubánci setrvačně vegetující v karibském ghettu jinak mohou za odcházejícím Fidelem zamáčknout slzu. Co je totiž čeká? Jaká budoucnost? Přijde utužení poměrů, nebo americká invaze? V Castrovi viděli i někteří jeho oponenti sázku na jistotu. Není úkolem zítřka chrlit revoluční zvraty, ba pomstu. Nutné je především hovořit s lidmi, uvádět je do souvislostí, naslouchat jim, jejich potřebám.

Ostatně ani v Kosovu by neměli být stěžejními partnery evropských zemí někdejší váleční zločinci. Tamní občany je nezbytné včas zasvětit do emancipačních procesů a infiltrovat je kritickým myšlením. Dříve než ztuhne další perverzní režim, navíc opřený o mafiánské struktury. Poté budeme už jen tesknit nad svérázně završeným zápasem o demokracii.

Z hlediska formování a vývoje společnosti si nezaslouží černobílé líčení ani Kuba, ani Kosovo. Pamatujme však, že těžce zkoušené veřejné mínění je tím posledním, čím by se při zahraničněpolitických krocích řídila česká vláda. Její zmocněnec Tomáš Klvaňa nedávno předestřel, jak se daří státům, které se v minulých desetiletích vyvíjely pod hegemonií USA. Koneckonců i ten radar, jak vyplývá z Topolánkových názorů, chce koaliční kabinet postavit v Brdech proto, že se nás snaží učinit součástí americké sféry vlivu. Takže není pochyb, čí brýle si pravicová vláda nasazuje, když pohlíží na krizové oblasti světa.

Paradoxní je, že jediným opatrně našlapujícím a trávu růst slyšícím zůstává v nynější tuzemské exekutivě věčný izolacionalista Václav Klaus. Aspoň že tentokrát prezident vyvažuje jiné vážné úchylky.

Právo 21.2.2008