Od nynějška by se pojem „smíšené pocity“ mohl ilustrovat na tom, co vidí Čína, když pozoruje americký odchod z Afghánistánu. Po léta Peking kritizoval americkou přítomnost v blízkosti svých hranic. Teď, když skončila, čínská vláda kritizuje zbrklý americký odchod. K obojímu měla důvod.

Čína určitě nechtěla mít americké vojáky příliš blízko, ale současně jí vyhovovalo, že někdo zajišťoval v nestabilním Afghánistánu jakýs takýs klid. A navíc na vlastní náklady.

Teď, když Američané jako stabilizační faktor zmizeli, bude se muset Peking ujmout části této úlohy sám, ve vlastním zájmu.

Pro Čínskou lidovou republiku je Afghánistán sousedem zvláštního druhu. Mají společné hranice o délce jen několika desítek kilometrů, a to jen díky takzvanému Vachánskému koridoru. Jde vlastně o málo obydlený hornatý pruh země, který vybíhá z Afghánistánu směrem k Číně a odděluje přitom od sebe Tádžikistán od Pákistánu, další dva afghánské sousedy.

Zatím se Čína snažila držet si afghánské záležitosti od těla, a to doslova. Například nevyslyšela nikdy přání dřívější předtálibánské afghánské vlády, aby vybudovala infrastrukturu, jež by umožnila snazší provoz přes zmíněný Vachánský koridor.

Místo toho se snažila udržovat kontakty s oběma stranami, dřívější vládou i Tálibánem, což se jí teď vyplatí.

Hlavně ale ovlivňovala afghánské záležitosti prostřednictvím Pákistánu, který měl vždy své úzké vazby na Tálibán.

Teď bude paradoxně Čína ještě mnohem více závislá na pákistánských kontaktech v Afghánistánu. Islámábád tak své investice do Tálibánu bude moci používat ve vztazích s oběma supervelmocemi v okolí, Čínou i Indií.

Čínu zajímají na Afghánistánu zejména tři věci. Jednou je snaha maximálně izolovat svou provincii Sin-ťiang s četným muslimským ujgurským obyvatelstvem od Afghánistánu.

Peking se obává vlivu islámského fundamentalismu mezi Ujgury. Je znepokojen návratem ujgurských účastníků v syrské občanské válce, nástup Tálibánu k moci je dalším faktorem.

Několik set ujgurských ozbrojenců pobývá v Afghánistánu. A není jasné, zda si Tálibán vybere loajalitu k muslimským bratrům, nebo dobré vztahy s Pekingem, které může zpeněžit.

Zatím hlavním rizikem nebyl přímý přechod ozbrojenců přes společnou hranici, ale přes ostatní středoasijské sousedy. Čína v posledních letech nenápadně zvyšovala svou vojenskou přítomnost v těchto zemích a čínský přerod na vojensky angažovanou zemi asi bude vzhledem k vývoji v Afghánistánu pokračovat.

Druhou oblastí čínského zájmu je snaha maximálně posílit Hedvábnou stezku, obchodní trasy na západ, které jsou pro ekonomickou budoucnost Číny velmi důležité.

Pokud bude Čína chtít využívat i afghánské území, bude do určité míry závislá na spolupráci s Tálibánem, který může jakoukoli železnici nebo silnici snadno zablokovat. Není zatím jasné, zda se Čína bude snažit Tálibán jen uplácet, nebo použije-li svou rostoucí ozbrojenou moc – s rizikem, že bude dalším neúspěšným dobyvatelem, který si na afghánském terénu vyláme zuby.

A do třetice je to čínský zájem o vzácné zeminy a další minerály a kovy, které se na území Afghánistánu vyskytují v obrovském množství. Ty budou stále důležitější při výrobě baterií, elektroniky nebo letadel. Budoucí klimatická politika se bez nich neobejde. Klíč k jejich afghánským zásobám drží teď Tálibán – a trochu i Čína.

Už teď je Čína producentem více než třetiny těchto materiálů a Spojené státy jsou zhruba z 80 procent závislé na dovozu z Číny. Peking se pravděpodobně pokusí afghánské zásoby využít pro posílení svého globálního postavení, ale to ho vtáhne do tamní politiky i problémů v míře, kterou zatím nikdo nedokáže odhadnout.

V Pekingu tedy vskutku prožívají smíšené pocity. Chápou, že se jim v Afghánistánu otevírá veliká příležitost, která je plná nepříjemných rizik.

Autor je komentátor Českého rozhlasu