Synagogy počmárané hákovými kříži, vytlučená okna. Davy skandující „židi ven“, vypleněné obchody, pogromy. Zažít něco takového na vlastní kůži mohli dnešní osmdesátníci, pamětníci Hitlera. Ti mladší to znali jen z historických filmů – donedávna. Ačkoliv by to člověk po holokaustu pokládal za nemožné, ta ohavná obluda antisemitismu se opět probouzí k životu. V Londýně, v Paříži i dalších metropolích opět pochodují davy s protižidovskými hesly a v Berlíně – ano, v Berlíně! - se dokonce skanduje „židi do plynu“! Zapomněla snad Evropa, kdo tu naposled rozdmychával tu vražednou protižidovskou nenávist?

Částečným vysvětlením téhle ztráty zdravého rozumu by mohlo být, že generace, která ještě pamatuje hitlerovský nacismus, už téměř vymřela. Výrostkům, kteří dnes na náměstích vykřikují protižidovská hesla, je osmdesátiletá historie vzdálená stejně jako tisíciletá. Minulost je nezajímá, heslem doby je „užívej si dnes, plať zítra“. Každá generace si zřejmě své omyly a jejich důsledky musí prožít znovu a sama.

Významný podíl na protižidovských náladách v Evropě má dlouhodobý příliv muslimských imigrantů a jejich stále rostoucí podíl v evropské populaci a jejích vliv v politických strukturách. Žalostně nízká porodnost původních obyvatel a dvoj- až trojnásobná porodnost u muslimské populace tento poměr ještě dále zesiluje. Pokud se evropská imigrační politika nezmění, euroatlantickou kulturu postupně vytlačí kultura orientální a koncem století budou Evropě dominovat minarety s půlměsícem.

Levičácká média nás ovšem nepřestanou přesvědčovat, že hlavní příčinou protižidovských sentimentů je agresivní politika židovského státu vůči jeho mírumilovným arabským sousedům. Nasralláhovy a Ahmadinežádovy výroky „Izrael musíme zlikvidovat jako rakovinu“, každodenní ostřelování Izraele raketami z Gazy a podkopávání izraelských hranic teroristickými tunely – to je nejspíš jen takový neškodný folklór, který by si měl Izrael beze všeho odporu nechat líbit. A když už odpor, tak prosím jen „proporcionální“. Vyvraždění všech Židů si Hamás jako hlavní cíl do své zakládací charty vepsal docela otevřeně – a celý svět se tváří, že o tom neví. Je dokonce schopen tlačit na Izrael, aby svým nepřátelům „vyšel naproti aspoň na půl cesty“. Třeba tak, že svou jižní polovinu postoupí Arabům dobrovolně, aby se pak snadněji zmocnili i té druhé?

Hamás šokuje světovou veřejnost fotkami zkrvavených dětských mrtvol v Gaze – co na tom, když se pak ukáže, že jsou fingované, naaranžované nebo převzaté ze Sýrie či Iráku, emoce už jsou vyvolány a účel splněn. Nafilmovat odpalování svých raket z Gazy na Izrael Hamás nedovolí a novináře, kteří se o to přesto pokusí, okamžitě deportuje. Svět prostě musí vnímat Izrael jako agresora a Palestince jako oběť – a tahle strategie Hamásu bohužel do značné míry vychází, sám Goebbels by se od nich měl co učit. Že však hamásovskou propagandu baští i s navijákem právě Evropa, která má s nacismem a antisemitismem své vlastní bolestné zkušenosti, to je přímo tragické a nepochopitelné. Leda by si tím hojila své špatné svědomí za holokaust, kterému před osmdesáti lety také jen mlčky přihlížela, pokud na něm rovnou nespolupracovala. Jak si posteskl jeden židovský autor: „Evropa nám holokaust nikdy neodpustí.“

Mediální válku s Hamásem nemůže Izrael nikdy vyhrát. Nikdy. Ne proto, že by islámští teroristé, bombardující izraelská města a vesnice raketami a granáty a schovávající se za lidské štíty svých vlastních krajanů, byli tou prohrávající stranou, ale protože Arabové vraždící Židy (nebo jiné Araby) nejsou žádnou novinkou, kdežto Židé zabíjející Araby jsou neslýchanou výjimkou, která se nedá přejít mlčky.

Představte si následující scénu: tisíce Židů s pěnou u úst táhnou ulicemi Londýna a Paříže a protestují proti bombardování svých souvěrců vražednými klony Al-Kaidy a ISIS. Nesou transparenty vyzývající k vyvraždění všech muslimů na světě, vrhají kameny a zápalné láhve na policii, vypalují mešity a demolují muslimský majetek, napadají na potkání všechny muslimy a Araby. Nepředstavitelné? Nepochybně. Od Židů se v západní i muslimské společnosti očekává, že znají své místo: že jednají dospěle, odpovědně a soucitně, nikdy palbu neopětují palbou, vždycky mají pochopení pro druhé, vždycky se snaží vyhovět, usmířit, a kdykoli jsou ochotni nastavit druhou tvář.

Zato obraz nepřátel Izraele je nám už známý až příliš důvěrně. Kdykoli židovský stát odpověděl na palestinský terorismus silou – ať už to byly raketové útoky z Libanonu, sebevražedné atentáty ze Západního břehu (eufemisticky nazývané intifáda al-Aksa) nebo raketové a minometné ostřelování z Pásma Gazy – do ulic západních měst vytáhly nenávistné davy, aby demonstrovaly ne snad za mír a ukončení násilí, ale proti demokratickému státu, který se odvažuje chránit své občany, a aby démonizovaly své vlastní židovské spoluobčany jen pro jejich náboženskou a etnickou odlišnost.

Kritika Izraele, respektive jeho politiky vůči Palestincům, je prý něco jiného než antisemitismus. Jenže hesla „smrt židům“, „židi do plynu“ a podobná nekritizují Izrael. Jsou to hesla vysloveně rasistická, protižidovská. Izrael se stal pro současnou společnost „kolektivním Židem“, který opět může za všechno zlo na světě. Vedle jeho obětí v Gaze jsou statisíce mrtvých v Sýrii, v Iráku a jinde nezajímavé...