Dění v Afghánistánu připomíná vír, který vtahuje stále větší počet zemí do nebezpečné hry. Mezi země, kterých se to týká, patří i Turecko. To sice s Afghánistánem přímo nesousedí, ale má dlouhodobý zájem na svém vlivu v afghánském okolí. Vítězství radikálních islamistů ostatně vysílá šokové vlny do rozsáhlého prostoru.

Nejvíc bezprostředně Turecko pociťuje nebezpečí příchodu afghánských uprchlíků. Na nějaké formě pomoci je tam závislých kolem 18 milionů lidí a část z nich se může vydat na pochod. Turci už nyní staví plot na hranici s Íránem, přes který by Afghánci přicházeli, tak jako Řecko buduje plot na hranici s Tureckem.

Vztah turecké vlády s Tálibánem je komplikovaný. Turecko bylo jako člen NATO přímo zapojeno do operací v Afghánistánu. S tím rozdílem, že jde o zemi muslimskou, a Ankara vždy zdůrazňovala, že jde o misi nebojovou. A že je s Afghánistánem a i Tálibánem pojí společná muslimská víra, jakkoli jde o trochu jiný druh islámu.

Současně Tálibán ještě nedávno varoval Turky, že se v žádném případě nemají ocitnout v roli okupantů, jakmile bude dokončen odchod ostatních zahraničních jednotek. Vzájemná harmonie má tedy jasné meze.

Jenže i Tálibán něco potřebuje. Teď se změnil z povstaleckého hnutí na sílu zodpovědnou za veřejné záležitosti. Mnoho odborníků uteklo, na placení těch, kdo zůstali, nemá Tálibán peníze. Chce-li se dlouhodobě udržet u moci, bude muset usilovat o mezinárodní spolupráci.

Bude potřebovat investice, know-how a také někoho, kdo zajistí zprostředkování dalších kontaktů. Investice nebo know-how čeká od Číny, zprostředkování z Pákistánu a podobně. Vyvstávají ale dva státy, které možná budou hrát specifickou úlohu.

Jednak malý, ale bohatý a velmi ambiciózní Katar, který financuje různá radikální hnutí. A také velké, středně bohaté a relativně rozvinuté Turecko. Oba jsou v jistém smyslu rivaly a konkurenty Egypta a Saúdské Arábie, dalších dvou hráčů a západních spojenců.

Katar pravděpodobně sehrál významnou skrytou úlohu při zajištění relativně klidného odchodu zahraničních jednotek ze země. Do podobné role se mohlo dostat i Turecko, spekulovalo se o tom, že by spravovalo kábulské letiště, ale turecký prezident Recep Tayyip Erdogan nakonec vyhodnotil situaci jako příliš riskantní.

To ale neznamená, že po vyjasnění situace a na základě dohody s Tálibánem se nebude chtít podobné role ujmout v blízké budoucnosti. Kdo řídí letiště, zvláště v tak těžko prostupné zemi, má velmi silnou vyjednávací pozici.

Ambice prezidenta Erdogana ale jistě sahají mnohem dál. Turecko obchodně i politicky expanduje v oblasti od severní Afriky až po střední Asii a je přímo vojensky angažováno v řadě zemí od Libye, přes Sýrii a Náhorní Karabach až po Irák.

Někteří Turci se jistě ptají, co jim dění v Afghánistánu přinese, protože může posílit určitý druh islamismu v regionu, ale třeba i u nich doma. A nepochybně přemýšlejí o tom, co to vše udělá s prezidentem Erdoganem a jeho politickou budoucností.

Erdogan, který má sám potíže doma, přivítá možnost posílit svou mezinárodní úlohu a svou hodnotu pro západní státy. Jeho angažmá může posílit i neoosmanský nacionalismus, nebo dokonce radikálnější druh islamismu v řadách AKP.

Jenže také platí, že Turecko bez ohledu na to, kdo ho vede, se k novým poměrům nějak postavit musí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu