Proč Rusko Ukrajinu jen tak nepustí

Postup Západu vůči Rusku občas připomíná biblickou strategii shrnutou v přísloví „ty do mě kamenem, já do tebe chlebem“. I současná krize na Ukrajině, hrozící přerůst ve válečný konflikt, se v médiích jeví jako přestřelka zcela mimoběžných rozprav. Lze vůbec pochopit logiku ruské moci, aby se na ni dalo adekvátně reagovat? Kámen proti kameni, chléb proti chlebu?

Na začátku 90. let to řekl Václav Havel velmi přesně: „Chcete-li pomoci nám, pomozte Rusku.“ „Když tvůj nepřítel má hlad, dej mu najíst, když má žízeň, dej mu napít. Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem,“ radí se v Bibli v Listu Římanům.

To také západní země dlouho ve vztahu k postkomunistickému Rusku dělaly. Ne snad, že by se chtěly rozdat, ale věděly, že v Rusku se dá vydělat. Rozsah investic na východě proto rychle rostl, protože tak velký trh zkrátka nemohl zůstat ladem.

Chvíli se zdálo, že to skutečně půjde. Že už od medvěda na východě bude klid, protože bude žít na stejném trhu jako ostatní. Jenže praktický i morální krach kapitalistické proměny Ruska pro mnoho lidí znamenal strach z násilí a boj o obživu, takže jim nějaká demokracie nakonec mohla být ukradená.

Nevyvážená ekonomika

Modernizace Ruska po pádu komunismu se odehrála jako privatizace plná mafiánské politické korupce. Rusku se nepodařilo prohloubit svůj trh zboží a služeb zevnitř, země nemá žádnou svou tradiční značku mezinárodního věhlasu, kromě ruských zbraní.

Dodnes tak drží Rusko nad vodou zvláštní nerovnováha. Dvě třetiny příjmů státu tvoří peníze z vývozu nerostných surovin, ropy a plynu, spotřeba domácností je schopna dodat jen velmi malou část HDP.

Když nejde ve světě ropa a plyn, přichází krize a je zle. Když ceny rostou, může si Rusko dovolit licitovat a napínat západní evropské země, které jsou na ruském plynu a ropě do velké míry závislé.

Krize může vždy snadno vyřešit válka, protože za krizi většinou může vnější nepřítel, kterým – když se chce –, může být kdokoliv. To platilo v historii vždy a Putinovo Rusko se k „velké minulosti“ hrdě hlásí.

Ukrajina vs. Rusko

V roce 2014 při záboru Krymu se to pochopitelně ekonomicky hodilo. Ceny ropy byly na minimu a kromě toho bylo připojení Ukrajiny k Rusku lehce legalizovatelné zpětným referendem. Historie je učebnicí takových postupů. Ukrajina tehdy byla po občanských protestech velmi slabá a prakticky neměla jak reagovat. Zábor území s minimálními náklady.

Západ, který okamžitě nasadil ekonomické sankce, ale nepochopil, že za anexí Krymu nebyly jen ekonomicko-politické zájmy, ale především nebezpečná hra s národní hrdostí, která se vymyká politicko-ekonomické logice. A patří spíše do oblasti psychopatologie.

Osamostatňování Ukrajiny a její vtahování do západních struktur je pro Vladimira Putina, dědice imperiální tradice velkého Ruska, včetně Sovětského svazu, něco jako fackování Alexandra Velikého. A takové ponižování si velká postava dějin, kterou se Putin jistě cítí být, nemůže dovolit.

A na uražené sebevědomí neplatí ani kámen, ani chléb. Zabírá tu vůbec

Sankce víc než zbraně

Západu bohužel nezbývá než se na Ukrajině připravit na nejhorší a doufat, že sankce tentokrát zaberou víc než v případě Krymu. Sankce proti Rusku tehdy snížily ruské HDP o půl až o jedno procento, což nebylo dost na to, aby se něco zásadního v chování Ruska změnilo.

Většina studií, které se na toto téma objevují, přiznává jisté zklamání z osobního ekonomicko-administrativního nátlaku. Čekalo se, že lidé, kterých se to týká, přece jen ovlivní Putina, aby změnil strategii. Nestalo se.

V nedávném videohovoru s Putinem slíbil americký prezident Joe Biden tentokrát daleko tvrdší odvetu: Amerika půjde podle něj mnohem dál, než když šlo o Krym. Nasazení vojáků tím ale Biden nemyslel, do války s Ruskem nikdo nechce. Na mysli měl opět hlavně ekonomické sankce.

Sankce, „které budou mít tak devastující účinky, jaké doposud žádné jiné“, slibuje Biden a řada bojovných senátoru ve Washingtonu. Jak tedy ekonomicky zmáčknout Rusko?

Zamáznuté penězovody

Jedna z variant, které se probírají – mimo jiné i v odborných diplomatických časopisech, například ve Foreign Policy, který kdysi zakládal Samuel Huntington, teoretizující slavnou tezi o střetu civilizací –, je vyřazení velkých ruských bank s mezinárodního systému bankovní komunikace SWIFT. To by odblokovalo od peněz v cizině řadu společností a vlivných lidí.

Američané zatím neuvažují o tom, že by se toto faktické vypnutí ze sítě mezinárodních bank týkalo i retailových obrů jako je například Sberbank působící i na českém území. Sberbank ovládá polovinu spotřebitelského trhu v Rusku, píše Foreign Policy, a její vypnutí z mezinárodního provozu by byla velká rána pro obyčejné Rusy, kteří třeba ani s Putinovou nátlakovou politikou nesouhlasí.

Varianta v záloze to nicméně je.

Diskuze o tom, jak přimět Rusko k rozumu ekonomickými prostředky, zatím jen okrajově zahrnuje možné reakce Ruska, i když Biden jasně naznačil, že zejména Evropa se musí připravit na tvrdou ruskou odpověď, což se v právě probíhající energetické krizi velmi nehodí.

Všichni se ale shodnou na tom, že lepší případné bolestné ekonomické výpadky než válka.

Putin už vyhrál

Statisícová ruská síla je ale už u hranic Ukrajiny, ostré boje jsou dávno na spadnutí. Ukrajinská armáda je dnes v jiné situaci, než byla v roce 2014: silnější a připravenější, ale ani tak by se přímému útoku Rusů neubránila. Převaha je příliš veliká.

Rusko snad ještě drží na uzdě obava z větších lidských ztrát, které by se těžko obhajovaly obranou národní hrdosti, přestože mediální masáž státních médií dokáže leccos. A tak se čeká.

Ale na co vlastně?

Putin už sice dostal své báječné video s Bidenem, tedy nejvyšší uznání světové významnosti; vystrašil Ukrajinu i svět, všichni nepřímo uznávají ruskou vojenskou sílu; přitáhl pozornost západních zemí, které jsou do velké míry závislé na ruských fosilních palivech. Diktuje tempo hry a žádá okamžitá jednání o suverenitě Ukrajiny, o níž mohou rozhodovat jen sami Ukrajinci.

Mnichovskou konfiguraci „o nich, bez nich“ nemůžou USA ani NATO jen tak přijmout, aniž by se blamovaly a diplomaticky prohrály. Anebo Putin opravdu potřebuje k satisfakci imperátora, který nechce pustit svou bývalou ženu z domu pryč a rád by ji zatáhl zpátky do ložnice, ještě krev z bitvy?

Doufejme, že nakonec ne a že v závěru pomůže trpělivá sebevědomá diplomacie a třeba právě tlak velkých peněz. I když tato ukrajinská krize je poučná především v tom, že v penězích to zjevně není a nebude. Politicky konzumovaná ublížená národní hrdost spojená s osobní ješitností se přeplatit nedá a musí se ve hře o trůny směňovat jinými prostředky.

Dokud Západ ve vztazích k Rusku nějaké funkční nenajde, bude na Ukrajině horko a i chleby budou tvrdé jako kámen…

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce