Řecko splatilo dluh MMF a ECB ve výši přes šest miliard eur. Využilo k tomu „překlenovací úvěr“ od EU ve výši sedm miliard eur. Tak takhle se Řecko z dluhů nedostane.

Obvykle ten, kdo dluží, řeší svůj problém další půjčkou. Obvykle si také půjčí o něco více, než dluží, a sice aby měl z čeho žít. Řada takových úvěrových kolotočů skončila osobním bankrotem, kdy již nebylo možné vytloukat klín klínem a kupit stále větší dluh.

Řecko tak postupuje zcela podle receptu „vyrážet klín klínem“, má to dokonce posvěcené z EU a věřitelé, tj. MMF a ECB, tak zatím stále mohou klidně spát. Nemuseli provádět nelehké účetní operace typu vytváření rezervy na nedobytné pohledávky, a tak hospodaření ECB i MMF v tomto roce opět skončí v plusu.

Den, kdy Řecko definitivně zbankrotuje, tak byl sice s požehnáním „hodné“ EU odvrácen, nicméně premiér Alexis Tsipras může tvrdit co chce - svůj boj s EU vzdal a bankrot Řecka přenechal svému nástupci. Nyní mu budou jeho voliči postupně utíkat k ještě radikálnějším politickým směrům, ať už na krajní levici nebo na krajní pravici. Tsipras dokonce ani dohodám uzavřeným v Bruselu nevěří, přesto tvrdí, že Řecko díky jeho dohodě uniklo „katastrofě“.

Katastrofa byla posunuta dalším „záchranným programem eurozóny“. A to v situaci, kdy by celá Evropa či „euroatlantická civilizace“ potřebovala nabrat jiný směr než udržovat při životě drahý sociální stát, z něhož budou stále více a více profitovat ekonomičtí imigranti. Ještě je čas změnit kurs. Bohužel, odvaha však schází nejen řeckým politikům, ale i dalším hlavám států, kde to zatím stále ještě „jde“. Jak dlouho?