Napsal mi diskutující: „Není to poprvé, kdy mne vaše pohrdání právním řádem znepokojilo. Vrcholem byla vaše podpora izraelského vraha, který s rozmyslem zastřelil ležícího, poraženého nepřítele.“

A dodal: „Tohle není fotbal, abychom tomu rozuměli všichni.“

V jiném diskusním příspěvku stejný přispěvatel napsal: „Vyzývat k osvobození vraha je zvrhlost.“

Že fotbalu rozumí každý, je samozřejmě všeobecně rozšířený omyl. Jsem si toho plně vědom. Tento sport do jisté míry sleduji (byť jsem zaměřen na kopanou v Izraeli a působení izraelských celků v evropských soutěžích – vedle sledování izraelské reprezentace v podnicích UEFA a FIFA), nicméně nikdy bych si nedovolil vynášet kategorické fotbalové soudy.

Jiné je to v záležitostech (kauzách) „obecné“ povahy, které byly dostatečně zdokumentovány a je k nim dostatek informací: zde má v otevřené společnosti právo svobodně se vyjádřit úplně každý. Neboť demokracie rovná se diskuse.

Takovou kauzou je i případ izraelského seržanta, vlastně dnes už vojáka degradovaného do hodnosti turai (vojín), Elora Azarii, který je snad dostatečně znám (zastřelil zneškodněného TERORISTU, který krátce předtím hodlal VRAŽDIT). Ještě před vynesením rozsudku (21/2) jsem napsal:

Z hlediska vyššího principu mravního by seržantu Eloru Azariovi, který zastřelil teroristu, měla být udělena milost.

Myslel jsem si to tehdy a myslím si to dnes. Proč, o tom níže. Mezitím připomeňme, že Azaria byl odsouzen k 18 měsícům nepodmíněně. Je to hodně? Málo?

Server Jpost.com k tomu přinesl průzkum veřejného mínění. Výsledek:

- 56 procent Izraelců má za to, že trest je příliš tvrdý;

- 11 procent naopak soudí, že není dostatečně přísný;

- 29 procent jej považuje za spravedlivý; a

- 4 procenta neví.

Ať tak či tak – nejsou všichni zajedno. Je ale nutné častovat nevybíravými slovy ty, kdo patří do jiné názorové skupiny?

Ptám se takto proto, že nejsem jediný, kdo soudí, že by měla být Azariovi udělena milost. Ve středu (22/2) přinesl Jpost.com zprávu, že o milost pro vojáka požádala náměstkyně ministra zahraničí (resortu šéfuje premiér Netanjahu) Cipi Hotovelyová (obr. níže). Znamená to, že paní náměstkyně je zvrhlá?

Není sama. Ve prospěch Azarii se vyslovila řada osobností izraelského veřejného života. Kromě jiných ministr školství Naftali Bennett, nebo Avigdor Lieberman, který v době, kdy vojáka podpořil, ještě nezastával nynější post ministra obrany. Také jde o zvrhlíky?

A konečně: Jpost.com zveřejnil 23/2 výsledky dalšího průzkumu, který uvádí:

- 69 procent dotázaných podporuje udělení milosti;

- 24 procent je proti;

- 7 procent neví.

Oněch 69 procent představuje několik milionů izraelských obyvatel. Jde o několik milionů lidí se zvrhlými názory?

Co tím vším sleduji?

Občas vzniká dojem, na základě toho, co zveřejňují někteří účastníci diskusí, že jediný idiot široko daleko, fanatik a zvrhlík je autor těchto řádků. Ve své zaslepenosti přehlížejí (anebo to možná ani netuší), že podobné názory zastávají významné osobnosti a nemalá část, někdy i většina, demokratické společnosti.

Nevadí mi, že urážejí mě, nad to jsem povznesen, ale musím upozornit, že nepřímo dehonestují ty, kdo si dovolují zastávat podobné názory.

K samotné milosti pro Azariu. Domnívám se, s přihlédnutím ke všem okolnostem jeho případu, že tam, kde akceptujeme něco tak abnormálního, jako je výměna nevinných izraelských rukojmích za odsouzené arabské teroristy a bezpečnostní vězně, a to i v extrémním nepoměru (například, zaokrouhluji, 1:1000 v neprospěch Izraele), by omilostnění již odsouzeného vojáka, který zastřelil TERORISTU, nemělo vyvolávat nemístné emoce.

Neboť co je horší: propustit na svobodu vrahy nevinných civilistů, nebo omilostnit vojáka, který zastřelil zpacifikovaného TERORISTU? Tak proč tolik hysterického povyku kolem milosti pro Elora Azariu?

Mezi těmi, kdo byli propuštěni v rámci výměny teroristů za ostatky izraelských vojáků, patří i Samir Kuntar, libanonský Drúz, který při teroristickém masakru v dubnu 1979 v severoizraelské Nahariji pažbou své zbraně ubil čtyřletou Ejnat Haranovou, když předtím zavraždil jejího otce. Za to byl v Izraeli odsouzen k doživotnímu vězení. Přesto se dostal na svobodu (v červeneci 2008) a v listopadu téhož roku hlásila syrská televize, že mu prezident Asad udělil nejvyšší syrské vyznamenání (obr. níže).

Ve světle těchto a podobných zkušeností se jeví omilostnění Elora Azarii bezmála jako morální povinnost. Z hlediska vyššího principu mravního.

Obr. 1/ Syrská TV, 24. 11. 2008. Prezident Asad předává Kuntarovi (vlevo) nejvyšší syrské vyznamenání. (Zdroj: Web institutu MEMRI)

Obr. 2/ Náměstkyně MZV Cipi Hotovelyová. Požádala o milost pro Azariu. (Zdroj: Web novin Haaretz)

Stejskal.estranky.cz