Kdo, když ne ty? A kdy, když ne teď? Tento slogan mě nakonec přiměl k tomu, abych usedl ke klávesnici a napsal několik odstavců k stému výročí obnovení polské nezávislosti. Ta byla vyhlášena 11. 11. 1918.

Trochu „smolné“ výročí – je ve stínu konce první světové války. Všimněme si, kolik zahraničních státníků přicestovalo na oslavy do Paříže a kolik do Varšavy. Nesrovnatelné.

Děkuji kolegovi blogerovi Janu Zieglerovi, že se tohoto námětu ujal a napsal na iDNES příspěvek „Milé Polsko, všechno nejlepší k Tvým narozeninám“ (11/11/2018).

Také já mám k Polsku zvláštní vztah. Především proto, že se v té zemi narodil můj otec, dědeček, pradědeček, prapradědeček atd. - až k roku 1811. Tehdy ve městě Zelów - založeném českými evangelickými emigranty roku 1802 – spatřil světa Jan Stejskal starší. Moji evangeličtí předci přišli do těchto končin z pruského Slezska, kam se přemístili z českých zemí v polovině 18. století. Důvod: svoboda svědomí. V habsburské říši byla evangelická víra zakázána. A její (tajní) vyznavači tu více, tu méně tvrdě pronásledováni. (Web Krajané.net v článku „Emigrace z českých zemí a vznik krajanských komunit 11. 11. 2010 napsal: Následnou panovnickou reakcí na působení exulantů na nekatolíky v Čechách byl jezuitský protireformační teror za Karla VI. /1711 - 1740/. Výsledkem tohoto protireformačního teroru byl čtvrtý proud vystěhovalectví do Slezska, Saska a Pruska. Těch proudů bylo celkem pět, moji předci patřili do toho pátého, o němž se ve zmíněném článku píše: Pátý proud byl podnícen výzvou pruského krále Fridricha II. ke kolonizaci pruského území.)

Když byla v listopadu 1918 polská nezávislost vyhlášena, slavil můj dědeček Josef 22 let; babička Anna byla o dva roky starší. Rok jejich svatby (1922) byl čtvrtým rokem Polské republiky, za šest let se narodil můj otec Lubomír.

Ještě předtím se ale dědeček Josef zúčastnil v uniformě vojáka polské armády války proti ruským bolševikům (1919-1921), kteří chtěli teritoriálně expandovat a exportovat rudou revoluci dál na západ. Neuspěli. Z té doby je známý pojem „zázrak na Wisle“, během něhož Poláci rozdrtili bolševická vojska při jejich snaze dobýt Varšavu. Bitva skončila pro Leninovo Rusko katastrofou.

Jsem dodnes hrdý na to, že porážky bolševického nepřítele se osobně zúčastnil člen našeho emigrantského rodu.

Mít tatínka narozeného v Polsku znamenalo, že vyprávění z jeho dětství se týkalo právě této země. Tím se vytvořilo mezi mnou a Polskem zvláštní pouto, dané touto rodinnou vazbou. Pouto, které je vyryto v mé duši jako „cejch“. Hledím na Polsko a Poláky právě touto optikou. Kdykoli hodnotím jejich politiku, chování, dění v té zemi, nemohu nevzpomenout na to, že moji předkové našli náboženský azyl právě tam.

Nejde ale pouze o mé předky. Myslím také na vazbu Jednoty bratrské na Polsko a polské město Lešno, jakož i na pobyt Jana Ámose Komenského v jeho branách.

Netřeba si nic nalhávat: vztahy mezi Čechy a Poláky, jež se datují daleko do středověku, nebyly vždycky idylické. Platí to i o minulém století. Dnes ale není čas na oprašování starých křivd; netřeba jitřit zhojené rány. Je to za námi, lepší sousedství si těžko dokážeme představit.

Popřejme proto našim přátelům ve svobodné a demokratické Polské republice všechno dobré: společný evropský mír, prosperitu, občanům osobní štěstí a spokojený život. A nezapomínejme, že v mnohém nám mohou být vzorem. Třeba v tom, jak se chovají k vlastní emigraci.