Občas panbíčkovi poděkuji za to, že nám dal pana Klause, protože bez něj by tu byli jen ty zatracený liberálové. A to by byla opravdu nuda.

Není divu, že Václav Klaus je obdivovatelem Donalda Trumpa a že ti, co s ním nesouhlasí, jsou „pražské a všechny s nimi spojené kavárny, newyorské a washingtonské, které zoufale potřebují člověka, který jde s jasnou, zřetelnou a lidem srozumitelnou politikou.“ Tedy, jestli tomu správně rozumím, aby měli ten patřičný terč.

Zde nutno podotknout, že právě když jsem toto ohodnocení četl, americký soud jednu významnou část této „jasné a lidem srozumitelné politiky“ označil za právně neplatnou. Znalci k tomu podotkli, že byla školácky formulovaná a navíc ušitá příliš horkou jehlou.

A když v interview s panem Klausem v Neviditelném psu je zmíněna ta zeď, kterou pan prezident Trump chce vybudovat na amerických jižních hranicích za mexické peníze, tak pan Klaus míní, že každý stát má právo takové zdi budovat. Patrně si však ihned uvědomuje, že to zní poněkud extremisticky, a když je tázán o té berlínské, tak tvrdí, že to bylo „opravdu něco jiného“. Poté vysvětluje, že v době komunistické bylo snem zřídit „normální průchodné a definované hranice“. Možná v mírně kolaborujícím Prognostickém úřadě, ale vsadím se, že většina lidí snila jen o tom, jak se konečně strhne ten ostnatý drát a demobilizují „zdatní pohraničníci“. Neslyšel jsem, že by se později někdo bouřil proti tomu, když zmizely i ty závory a daleko slušnější stráže u nich.

A když se ho pak tazatel ptá, jak si Klaus vysvětluje výsledek průzkumu, který poukazuje na to, že se Trump znelíbil v úřadě už v prvních dnech 51 procentům voličů, tak se ukáže, že vlastně nijak.

„Takovým průzkumům já nevěřím,“ zní jeho odpověď, která připomíná záběr ze slavného filmu Občan Kane, kdy právě poražený kandidát zosobněný Orsonem Wellesem poukazuje na palcový titulek ve zvláštním vydání jeho novin. Ten oznamuje, že došlo k podvodu u volebních uren. Jinými slovy, nepříjemné zprávy se prostě nepřijímají.

Pan Klaus také napomíná, aby se repektovaly výsledky voleb a nepořádaly žádné demonstrace a násilnické protesty, s tím může člověk jen souhlasit. Jenomže v tomto případě pro amerického prezidenta hlasovalo téměř o tři miliony lídí méně než pro Hillary Clintonovou. Jde totiž o dnes už celkem dosti zastaralou klausuli americké ústavy, která se koncem osmnáctého století snažila vypořádat s tehdejší dosti vysokou negramotností a současně s nízkým počtem obyvatel některých států. A aby se vše patřičně vyvážilo, vznikla instituce zvaná volební kolej a vše bylo řádně zapsáno do ústavy.

Je možno se taky ptát, co nám všem je do amerických volebních záležitostí a doporučovat, aby si to vyřídili sami mezi sebou. Jenomže v mém případě jedno z mých tří občanství je to americké a navíc jsem také veteránem amerických branných sil, kterým pan prezident Trump nyní velí. Ale je také možné říct hezky česky, že čo bolo to bolo a terazky som kanadským pensistou. Ovšem to hlavní, co člověka v dnešní době nutí se intenzivně věnovat americkým záležitostem, je, že se jedná o vedoucí demokracii světa. Jednoduše řečeno, kam míří Amerika, do jisté míry míříme všichni demokraté.

A to je, alespoň pro mně ve světě plným teroristů, Putinů a čínských siláctví nesmírně důležité.