Zemře-li někdo, kdo se podílel na utváření světa, v požehnaném věku 100 let, je zřejmé, že jeho činy se týkaly již starších časů a pamatují je spíše už jen senioři. Do této kategorie patří bývalý šéf americké diplomacie George P. Shultz (13. prosince 1920 – 6. února 2021).

George P. Shultz

Agentury píší, že do soboty byl nejstarším žijícím členem amerických vlád, což je spíš taková zajímavost. Shultz, vzděláním ekonom, sloužil ve vládách Richarda Nixona (ministr práce a financí) a Ronalda Reagana (ministr zahraničí v letech 1982–1989). To druhé období je pro Ameriku, pro svět i pro nás zajímavější, neboť se vztahuje k závěrečné fázi studené války.

Shultz patřil k těm, kteří pomohli Západu studenou válku vyhrát. Celá generace dospívající v 80. letech (včetně autora těchto řádků) si zakódovala základní fakta, ač v poněkud klišovité podobě. A ta říká: Sovětský svaz prohrál studenou válku proto, že ho Reagan uzbrojil. Svou razancí přivedl Moskvu do situace, kdy už nebyla konkurenceschopná v naplňování potřeb lidí (hmotných i nemateriálních, jako jsou svobody), tudíž to odpískala.

Ale za touto floskulí se skrývají konkrétní osobnosti a jejich činy, třeba právě George Shultz. Má smysl si je připomínat právě v této době, kdy se občas mluví o studené válce 2.0, tudíž z té autentické lze čerpat různé poznatky a zkušenosti. K nim patří fakt, že Reagan byl státník s jasným profilem a cílem, ale bez odborné zkušenosti a průpravy, tudíž na praktické věci měl své lidi, jimž dal důvěru, což je důležité. Zejména George Shultze.

Doba napětí

Dobře to shrnuje Wikipedie. Shultz se při provádění Reaganovy politiky soustředil hlavně na zahraniční službu USA: „Osobně vybíral většinu jejích vysokých úředníků a nadřazoval profesionalitu nad politické body. Zahraniční služba mu za to dala ‚plnou podporu‘. Shultzův úspěch vycházel z tohoto respektu i ze silného vztahu s Reaganem, jenž mu zcela důvěřoval.“ Tady se vnucuje rozdíl mezi praxí Reaganovy a Trumpovy éry. I když Trumpova diplomacie dosáhla zajímavých, ba překvapivých úspěchů (například na Blízkém východě), bylo to spíše zahraniční službě navzdory než v promyšlené a systematické spolupráci s ní.

Když Shultz v červnu 1982 převzal ministerstvo zahraničí, byla to doba napětí nejen mezi Washingtonem a Moskvou (dva a půl roku po začátku sovětské invaze do Afghánistánu), ale i mezi Washingtonem a metropolemi západní Evropy. Bylo to pár měsíců poté, co generál Jaruzelski vyhlásil válečný stav v Polsku, v době, kdy Reagan odpověděl sankcemi na stavbu plynovodu ze Sibiře do západní Evropy. Proti sankcím protestovaly západoevropské vlády už proto, že poškozovaly jejich zájmy, ale netýkaly se vývozu amerického obilí do SSSR. (Pozici Moskvy líčil vtip: „Vyměním dva afghánské chrty za pytel americké pšenice.“)

Právě Shultz ten problém vyřešil v prosinci 1982 tak, že USA zrušily sankce proti plynovodu a západoevropští lídři přistoupili na přísnější kontrolu strategického obchodu se Sověty. Dnes se podobné téma zrcadlí ve vztahu USA (a nového prezidenta Bidena) k západní Evropě a stavbě plynovodu Nord Stream 2.

Inspirace pro Havla

Dalším ožehavým tématem Shultzovy éry bylo „dvojí rozhodnutí NATO“. Tak se označuje komuniké ministrů zahraničí a obrany členů NATO z prosince 1979. Komuniké podpořilo rozmístění amerických raket středního doletu v západní Evropě v reakci na rozmísťování raket SS-20 Sovětským svazem. Ale zároveň – proto „dvojí rozhodnutí“ – Moskvě nabídlo další rozhovory o omezení jaderné výzbroje.

George Shultz společně s Margaret Thatcherovou a Helmutem Kohlem rozhodnutí rozmístit americké rakety prosadili přes sovětskou propagandu a jí napájené protesty mírového hnutí v západní Evropě. Byl to čin, který ze Shultze učinil nepřítele v očích západních alternativců či levice, zatímco mezi lidmi v komunistické Evropě vzbudil naděje, že Západ nehodlá jen tak kapitulovat. Vposledku vedl Václava Havla k napsání eseje Anatomie jedné zdrženlivosti (1985), ve které vysvětlil, proč disent v komunistické Evropě západním „mírotvůrcům“ při jejich protestech netleská.

Shultzova zahraniční politika se v jistém smyslu podobala izraelské doktríně Jicchaka Rabina z 90. let: Budeme jednat o míru, jako by nebylo terorismu, a budeme terorismus potírat, jako by nebylo mírového procesu. Takové krédo má svou platnost i dnes, a to v různých částech planety. Smrt George Shultze ho připomněla.

LN, 10.2.2021