Daňová přiznání jsou v Norsku veřejná. Tamní kultura otevřenosti by mohla pomoci k vyšším platům i v Česku.

Platí vás špatně v práci? Neberou vaši spolupracovníci víc? Kolik byste dostal přidáno při povýšení? Vydělal byste si víc u konkurenční firmy?

Většina Čechů odpovědi na tyto otázky nezná. Platy se v českých firmách zpravidla drží pod pokličkou. Informovat o nich se nepokládá za zdvořilé. Někde to zakazují.

Zvídaví Norové, které zmíněné otázky zajímají, se ale nemusejí spoléhat na firemní šeptandu. Během vymezených tří týdnů na přelomu října a listopadu můžou rozkliknout stránku daňového úřadu. A poté, co se zalogují, se hned dozvědí, kolik vydělali a odvedli na daních jejich spolupracovníci, šéfové, spoluobčané, i to, jaké mají majetky.

I berňák můžete mít rádi

Nahlíženo z Česka to může vypadat jako šmíráctví. V norské monarchii ale tato otevřenost nepobuřuje, je tradicí pocházející z poloviny devatenáctého století. Od té doby má stát zákonem stanovenou povinnost údaje o daních poplatníků zveřejňovat.

Dřív byla daňová přiznání přístupná na radnici nebo na místním daňovém úřadu. V roce 2001 se přesunula na internet.

„V Norsku máme kulturu otevřenosti. V naší zemi není možné, abyste byl zvolen do veřejného úřadu a veřejnost neznala vaše příjmy a nevěděla, jaké daně odvádíte,“ řekl agentuře AFP ředitel Norské daňové správy Hans Christian Holte.

Přirozeně, ne všem Norům se daňový striptýz líbí. Námitky vůči němu zpravidla nemají ti majetnější, ale obyvatelé s nízkými příjmy. Většina Norů s přístupem veřejnosti k daňovým údajům nicméně souhlasí a pokládá ho za prevenci daňových úniků, byť nefunguje stoprocentně.

Holte upozorňuje, že otevřenost pomáhá také samotné daňové správě, zvyšuje její důvěryhodnost. Potvrzuje to anketa o nejdůvěryhodnější státní instituci v Norsku. Daňová správa pravidelně obsazuje přední příčky. A v roce 2015 anketu vyhrála!

Tohle je nejspíš možné jen v Norsku.

Rizika a benefity

Média dokonce od daňového úřadu dostávají soubor s kompletními daňovými přiznáními. Holte to vysvětluje tím, že novináři mají mít možnost je analyzovat, a tak otvírat debatu o sociálním systému, daních a přerozdělování, jehož míra je v severské zemi vysoká – Norové platí v průměru čtyřicetiprocentní daň z příjmu.

Každá otevřenost však má své meze. Média zákon omezuje tím, že nemůžou výsledky publikovat ve velkých souborech a nechat v nich čtenáře volně vyhledávat. A restrikce platí i pro jednotlivce slídící po daňových přiznáních.

Zpočátku byly údaje z daňové právy dostupné anonymně. Teprve poté, co vyšlo najevo, že si několik lupičů pomocí daňového přiznání na webu vybralo své oběti, byl přístup podmíněn heslem a rodným číslem. Od roku 2014 musí „slídil“ počítat s tím, že na oplátku může každý ze stránky svého daňového přiznání zjistit, kdo se o jeho majetek, příjmy a daně zajímá.

To je vlastně modelový příklad z teorie rozhodování. Každý Nor musí zvážit rizika a možné benefity z návštěvy cizího daňového přiznání a rozhodnout se podle toho, co převáží. Riziko je tím vyšší, čím bližší je vám ten, na jehož příjem a majetek nahlížíte.

Pokud se zajímáte o příjem celebrity, vaše návštěva jejího daňového přiznání zapadne mezi stovky či tisíce jiných. Když se ale zajímáte o plat svého spolupracovníka nebo šéfa, pak se v davu neztratíte, riskujete, že ho namíchnete.

A ještě důležitý statistický údaj: Poté, co byla zavedena nová pravidla, počet návštěv na cizích daňových přiznáních poklesl z původních 19 milionů na 1,5 milionu. Na pětimilionové Norsko to je ale pořád vysoké číslo.

Otevřeností k vyšším platům?

Zpět do Česka. Jedním z témat kampaně k říjnovým volbám do Sněmovny budou (vlastně už dávno jsou) platy. Není divu, kupní síla průměrného českého platu není ani na dvou třetinách unijního průměru.

Nepomohla by snad norská otevřenost? Lidé z Úřadu pro ochranu osobních údajů by patrně vyletěli z kůže, ale daňová přiznání na internetu by mohla vyvolat tlak na růst platů. Zaměstnanci by mohli vědět, kolik berou kolegové ve stejných nebo obdobných pozicích ve firmě i u konkurence a mohli si říct o vyšší plat nebo změnit zaměstnavatele. A zaměstnavatelé by se měli na pozoru, aby někoho ze zaměstnanců neprotežovali a jiným za stejnou práci nedávali míň.

Norské platy, které patří k nejvyšším v Evropě, můžou nasvědčovat tomu, že transparentní daňová přiznání podporují růst platů a také – sbližují rozdíly v platech mužů a žen. Genderový rozdíl v odměňování je v Norsku podle hodnocení World Economic Forum třetí nejnižší na světě, zatímco Česko se potácí uprostřed žebříku za Ruskem a Rumunskem na 77. příčce.

Takže, nestál by norský model za zkoušku?