Ještě nikdy nebylo Německo bez vlády tak dlouho jako tentokrát. Občané si toho moc nevšimli a jen ty pozornější možná napadlo, že by se mohli obejít i bez vlády. Opravdu neklidní byli jenom špičkoví politici.

O posty jde až v první řadě

Nebylo totiž jisté, že si v hrozících nových volbách udrží teplá místečka v Bundestagu. Tato obava byla oprávněná zejména v případě do temnot zapomnění sestupující SPD.

Typické pro postoj její stranické nomenklatury bylo chování sociálně demokratického kandidáta na kancléře Martina Schulze. Po prohraných volbách řekl, že jeho strana půjde do opozice a že on nikdy nebude ministrem v kabinetu Angely Merkelové. Pár týdnů poté chtěl, za pomoci směšných argumentů, oba tyto sliby porušit. Jenom rozhořčený odpor uvnitř SPD ho donutil k ústupu.

Ostatní funkcionáři SPD však rozjeli bezpříkladnou přesvědčovací kampaň a zlomili odpor vlastních členů. SPD tedy do vlády s CDU/CSU přece jenom jde. Bez Schulze a bez šancí na obrodu. Ale k tomu se ještě dostaneme.

CDU je politický kočkopes

Hledáme-li hlavní důvod toho, proč Angela Merkelová tak dlouho vládne, tak je to dlouhodobý programový posun CDU z pravého středu do vakua tématické libovolnosti.

Tomu, aby se udržela u moci, obětovala kancléřka nezaměnitelnost své strany. Z konzervativní Křesťansko demokratické unie udělala kočkopsa, který přátelsky vrtí ocáskem úplně na každého.

Není jí svatá ani ideologie, ani strana, ani historické důsledky jejích rozhodnutí. Jediné, co ji opravdu zajímá, je její vlastní úřad. A ten používá především k tomu, aby si co nejdéle udržela svůj vlastní úřad. Merkelová je ztělesněním samoúčelné moci.

Politika, která nic neřeší

Ideový podtlak panující ve Spolkovém kancléřství po léta násaval všechna témata, která se hodila k udržení moci. A proto dnes koaliční strany nabízejí stejná řešení a liší pouze na škále “více nebo méně”. Tak třeba ohledně krize eurozóny je rozdíl jenom v tom, že CDU/CSU maskuje politiku vydržování ekonomických invalidů na jihu Evropy tvrzením, že „oni své dluhy jednou určitě splatí, ale napřed jim musíme půjčovat“. To SPD nic netají a říká: „Dejte jim rovnou klíč k naší státní pokladně, Evropa za to stojí.“ Koho ale mají volit ti, kteří chtějí, aby se dlužníci napřed uskrovnili a zaplatili své dluhy?

Totéž platí i o dalším německou společnost štěpícím tématu. CDU/CSU chce živit méně nepřizpůsobivých ekonomických migrantů a SPD by nejraději vzala všechny naráz. Koho ale mají volit ti, kteří migranty nechtějí vůbec?

Tím, že Merkelová udržovala svou moc za cenu programatické libovolnosti, vytvořila prostor pro radikální opozici. Dnes se Němcům (v průměru) vede ekonomicky lépe než kdy předtím, ale přesto roste množství lidí, kteří chtějí změnu a volí skutečnou opozici; politiky, kteří nabízejí víc než onu neodlišitelnou politiku „více nebo méně“.

A hned se na ně soustředí hněv zavedených stran. Je opravdu ironií dějin a důkazem dlouhodobě chybné politiky, že dnes v zemi, která dělá desetiletí všechno pro to, aby odčinila Hitlera, někteří hovoří o nacistech v parlamentu.

Budoucnost stran

Nebude to věru snadné, ale CDU jako strana věčnou kancléřku přežije. Její nástupce bude zcela zaměstnán tím, aby straně vrátil opravdu konzervativní program. Ale zato Německá sociální demokracie je již teď existenčně ohrožena. Nová vláda ještě ani nezačala a SPD má již takové preference jako třetí nejsilnější parlamentní strana AfD.

V nejnovější verzi velké koalice bude SPD přežívat jenom jako kostra zavěšená na ministerských úřadech jejích vůdců. Pravda je, že SPD do koaliční smlouvy prosadila hodně ze svého programu. Politicky ale bude z jeho uskutečňování těžit hlavně ta, která vládu reprezentuje, Angela Merkelová.

Německá sociální demokracie to má opravdu těžké. Angela Merkelová obsadila „levá“ politická témata a příslovečná hospodářská výkonnost „Deutschland s.r.o.“ vzala SPD sociální otázku.

V roli asistenta věčné kancléřky ztratila SPD spoustu času. A nechce-li v příštích volbách skončit v jednocifernosti, musí udělat velmi radikální kroky. Abych to řekl naostro: K záchraně sociální demokracie vede pouze jedna těžko schůdná cesta. Programatické sblížení (a možná i něco více) s postkomunistickou Die Linke. Hospodářský vývoj k tomu bude SPD nutit.

Nová sociální otázka

V průměru se Němcům vede dobře. Ale již nejméně jednu dekádu se společnost příjmově polarizuje. Střed společnosti se vylidňuje a vzniká opravdu velmi bohatá menšina; v nejlepším případě jde o pětinu společnosti. Zbytek příjmově reálně stagnuje nebo chudne.

To je dramatický vývoj, který se prohlubuje ze dvou důvodů. Jednak je to globálně končící éra ekonomického růstu a (velmi rychle a s dramatickými důsledky pro počet pracovních míst) postupující robotizace hospodářství. Tyto procesy otázku příjmové nerovnosti nevyřeší, nýbrž naopak velmi tvrdě nastolí.

S velkou pravděpodobností dojde k rychlému poklesu pracovních příležitostí pro málo a průměrně kvalifikované. Přeškolit tyto lidi na programátory nebo inženýry je iluze. Pro rostoucí počet lidí proto bude dosud převládající vidina konzumního životního stylu nahrazena otázkou, jak zaplatit nájem a jídlo a co bude ve stáří.

V horizontu několika málo let se tedy otevírají šance pro autentickou levicovou politiku. V dnešní SPD zatím nevidím nikoho, kdo by si byl těchto výzev vědom, natož na ně nabízel proveditelné odpovědi. Hlavní otázkou je, zda do té doby SPD vůbec přežije.

psáno pro DNES