V arabském světě se spojuje termín „nakba“, což v překladu znamená „katastrofa“, s útěkem a údajným masovým vyhnáním mnoha set tisíc Arabů z Palestiny. Je to po řadu desetiletí pečlivě udržovaný mýtus, který už dlouho patří k bojovým pojmům politického a mediálního zápasu o důstojnou interpretaci blízkovýchodního konfliktu.

Je třeba zmínit, že obě bojující strany páchaly zločiny, ale takové jsou kruté zákony každé války, přesto však zůstává nade vší pochybnost, že cílem Izraelců nebylo systematické vyhánění arabského obyvatelstva a nenařizovaly to izraelské vojenské rozkazy, jak s oblibou omílá palestinská propaganda.

Představa, že Židé vtrhli do země „Palestinců“, které poté vyhnali a oloupili o vlast, je široce rozšířená a houževnatě přetrvává zejména v levicových politických kruzích, ovšem není opřená o relevantní historická fakta. Palestina byla velmi řídce obydlená, ještě v 19. století byla pustá, téměř liduprázdná, převážně sestávala z bažin a pouště. Údajné „hluboké zakořenění“ palestinského národa je blud.

„Palestinský národ“ nikdy neexistoval, a to ani v politickém smyslu. Výraz „Palestina“ zahrnoval část zaniklé Osmanské říše, řídce obydlené směsicí Židů, křesťanů a muslimů. Bylo to pouze 0,5 % celého arabského prostoru. Ale především tam nikdy neexistoval arabský nebo dokonce „palestinský“ stát.

„Něco jako Palestina v dějinách nikdy neexistovalo!“ prohlásil arabsko-americký historik univerzity Princetonu, profesor Philip Hitti v roce 1946 před angloamerickým vyšetřovacím výborem. Totéž platí o jordánském králi Abdulláhovi, který později jako jediný z arabských panovníků přijímal ve své zemi uprchlíky z Palestiny a přísně zakázal uvádět termín „Palestina“ ve všech oficiálních dokumentech, pevně přesvědčený, že „palestinský lid“ natož národ neexistuje.

Rovněž se většinou zapomíná, že mandátní území bylo původně mnohem větší. Teprve roku 1922 rozdělili Britové tuto oblast do dvou správních celků. Židé se od té doby směli usazovat jen na západ od Jordánu. Tento správní obvod zaujímal pouze 22 % někdejšího území Palestiny. Druhý správní obvod tedy téměř čtyři pětiny mandátního území a byl svěřen Arabům pod vládou hášimovského emíra Abdulláha. Byl nazván Zajordánsko a později přejmenován na Jordánsko. Tím se už v roce 1922 dostalo 78 % někdejšího britského mandátního území Palestiny výhradně do arabských rukou.

Byl tedy dostatek prostoru pro to, aby v zemi žila v míru obě etnika. Arabové ale jakýkoliv kompromis, byť sebevíc nevýhodný pro židovskou stranu, kategoricky odmítali. „Všechno, nebo nic!“ znělo arabské heslo. Jak bylo zjištěno, izraelská armáda v ojedinělých případech dopouštěla zločinů v arabských vesnicích, ovšem cílem Izraelců nebylo vyhnání Arabů a neexistoval ani žádný vojenský rozkaz k vyklizení arabských okrsků, jak tvrdí lživá protiizraelská agitace.

Už dne 14.5.1948, kdy židovské vedení v čele s Davidem Ben Gurionem vyhlásilo nezávislost, apelovala tato deklarace na arabské sousedy: „Apelujeme, za neustávajících krvavých útoků, které se na nás po měsíce podnikají, na syny arabského lidu žijící ve Státě Izrael, aby zachovali mír na základě plné občanské rovnoprávnosti a odpovídajícího zastoupení ve všech státních institucích, prozatímních i definitivních. Podáváme všem sousedním státům a jejich národům ruku ke smíru a k dobrému sousedství a apelujeme na ně, aby vzájemnou pomocí spolupracovali s židovským národem, který se ve své zemi stal samostatným.“

Avšak arabští vládci a politici o mírové soužití nestáli. „Svatí muži“ Univerzity Al-Azhar v Káhiře požadovali už řadu měsíců, aby celý muslimský svět vyhlásil džihád, tj. svatou válku proti Židům. Když poté arabský svět vypověděl Izraeli vyhlazovací válku a v jeho zemích se konaly vražedné pogromy na Židy, Palestinu opustilo v průběhu bojů z různých důvodů 600 000 Arabů.

První uprchlickou vlnu tvořila bohatá, nejvyšší společenská vrstva, která se měsíce před začátkem války uchýlila do bezpečí v sousedních zemích, aby tam vyčkala jejího výsledku. Už koncem ledna 1948 zesílila arabská uprchlická vlna natolik, že Nejvyšší palestinský arabský výbor požádal sousední arabské státy, aby uzavřely hranice a nevystavovaly víza. V téže době arabské noviny v Palestině psaly, že místní arabští obyvatelé opouštějí své vesnice a domy dřív, než jim hrozí jakékoliv nebezpečí. Pokusy Židovské agentury přimět lokální Araby, aby zůstali, jako třeba v Haifě, vůbec neuspěly, protože dostali strach, že budou označení za zrádce arabské věci.

Masivní uprchlickou horečku vyvolala arabská invaze v květnu 1948. Arabští vládci výslovně žádali své krajany v Palestině, aby tuto zemi opustili a uvolnili cestu vojsku. Podněcovali strach smyšlenými historkami o židovském masakrování Arabů. A neustále byly slyšet sebejisté arabské výzvy k zabíjení a vyhlazení izraelské židovské populace : „Odejděte, ať můžeme přijít my vyhubit Židy, abyste se nedostali mezi fronty!“ Izraelská vláda přesto nabídla arabským uprchlíkům už během války za nezávislost odškodnění a omezený návrat, podmíněný uzavření mírové smlouvy a odškodněním židovských vyhnanců z arabských států. Navzdory odmítnutí všech izraelských návrhů arabskou stranou vyplatil Izrael po skončené válce jednostranně reparace v milionové výši a uvolnil zmrazené arabské bankovní účty.

Jak si vykládali arabští vůdcové návrat palestinských arabských uprchlíků, ozřejmuje rezoluce konference o uprchlících roku 1957 v syrském Homsu: „Jakýkoli rozhovor s cílem vyřešit problém palestinských arabských uprchlíků, který nevychází z ujištění o právu uprchlíků na zničení Izraele, bude považován za urážku arabského lidu a akt zrady.“

Co se v diskursu o blízkovýchodním konfliktu dodnes v médiích nezmiňuje a OSN po mnoho desetiletí tvrdošíjně ignoruje, je vyhnání 850 000 Židů z arabských zemí. Museli prchat, protože jim arabské státy zkonfiskovaly jejich majetek a samotní Arabové je vyháněli ze svých zemí, v nichž Židé žili po tisíciletí, dávno před tím, než se v nich rozšířilo náboženství a kultura islámu.