Když se z referenda stane nástroj běžného provozu

Kdyby nebylo Británie, musela by ji Evropa vymyslet. Tak lze upravit slavný Palackého výrok. Dost lidí na kontinentu se Británií inspirovalo, za válek na ni spoléhalo a ve zlých časech do ní emigrovalo. A nad tím vším se klenulo obtížně definovatelné, ale přitažlivé a Evropu dotvářející britství. Jeho součástí byla anglosaská svobodomyslnost, skepse i úcta k nepsaným zákonům a slibům. I proto Británie nemá psanou ústavu, ale nelze hovořit o neústavnosti. Dnešní poměry tu úctu a inspiraci podkopávají. S nadsázkou řečeno: to, co nedokázala španělská armáda, Napoleon ani Hitler, totiž zničit britskou sebedůvěru a důvěru Evropanů v britskost, dokázali sami Britové svým handrkováním o brexit a vytvářením dojmu, že jednou dané slovo neplatí.

Ve zprávách o Británii bují výraz „nové referendum“. Vzniká tak dojem, že síly, jež se nesmířily s odchodem země z EU (s výrokem voličů z roku 2016), chtějí prosadit opakování referenda. Nyní s nadějí, že výsledek vyzní opačně. Právě tento dojem podkopává představu o britství a inspiraci jím. Jako by jednou dané slovo už nemuselo platit.

Ve skutečnosti to tak není. Zvrátit výsledek jednoho referenda reparátem by na Británii bylo příliš. Ale je-li už džin přímé demokracie z lahve venku (v roce 2015 ho vypustil premiér Cameron), zpět se nevrátí. Proto se mluví o novém referendu, které má upravit podmínky brexitu. Proto s ním vyrukoval starosta Londýna Khan. A proto o něm hlasovali labouristé na svém sjezdu jako o agendě běžného politického provozu.

Kdysi (1975) bylo referendum o členství v EU jen potvrzením kroku, který už předtím prosadila britská vláda (konzervativní). Bylo to dosti britské. Dnes se z referenda – už ne z vodíkové bomby – stává „zbraň posledního soudu“, jíž se politici bojí jako čert kříže. Ale přesto se k němu uchylují jako k nástroji na běžné použití či alespoň k běžné hrozbě. Až budou příští historici zkoumat, na co dojela britskost, mezi možnými odpověďmi se nabízejí referenda.

LN, 26.9.2018