Dohoda s Ruskem je třeba, ale ne za každou cenu

Hrozí „skutečná válka“ Ruska s Ukrajinou? Ukrajinský prezident Porošenko to řekl naplno v televizi. Aniž bychom se stylizovali do role proroků, podceňovali střety v Azovském moři či popírali zásadní roli Moskvy i samotného prezidenta Putina v táhlém rusko-ukrajinském konfliktu, skutečná válka spíše nehrozí. Ne proto, že by byl Putin zarytý pacifista, ne proto, že by se toužil s Kyjevem dohodnout, ale z jiného důvodu. Prostě proto, že Putin vede účinnější válku jinými prostředky.

Tu válku neilustrují kolony ruských tanků, průběh front na mapách ani „zelení mužíci“ bez insignií, ale už třeba způsob Putinovy komunikace a reakce Západu na ni. Klíčový znak vypadá zhruba takto: Porošenko chce mluvit s Putinem po telefonu, ale ten to odmítne. Zato o den později vesele telefonuje s Angelou Merkelovou a další den to z cesty po Izraeli komentuje prezident Zeman: stanovisko německé kancléřky, snažící se konflikt zmírnit, sdílí a přeje jí plný úspěch.

Z toho všeho se odvíjí jistý obraz skutečnosti, který je více či méně přijímán od Moskvy přes Berlín a další západoevropské metropole až po Pražský hrad. Zjednodušeně ji lze přiblížit takto: Porošenko je šílenec a nebezpečný provokatér, se kterým nemá smysl jednat. Jako ostatně s nikým z ukrajinského vedení. Ale pokud se spojí uměření a racionální lídři (rozuměj Putin a Merkelová), k nějaké dohodě se dospěje.

Samozřejmě, nějaká dohoda – nějaký širší modus vivendi – Západu s Ruskem je zapotřebí. A to i když se Rusko nevzdá Krymu. Ministr zahraničí Petříček správně napsal, že anexe Azovského moře je pro Prahu stejně nepřijatelná jako ruská anexe Krymu. Jenže právě tak platí, že Západ prostě nemá sílu na to, aby postoj Ruska ke Krymu změnil. Přesto by Západ neměl rezignovat na jednu věc: na to, že podobné dohody se nikdy nedělají za zády Ukajiny, v nám tak neblaze známém stylu „o nás bez nás“. Pokud ano, pak právě to je ukázkou úspěšně vedené války Vladimira Putina.

LN, 29.11.201