Do olympismu se dobývá pokrokové kádrování gest

Sport je branží tvrdé konkurence. Kdepak kvóty. Fanouškům rasové spravedlnosti by se asi líbilo, kdyby v americké sprinterské štafetě běželi – nebo v bazénu plavali – dva bílí, jeden Hispánec a jeden Afroameričan. Krásně by reprezentovali složení lidu. Ale jde-li o vítězství, olympijské medaile a reprezentaci státu, ideologie mají smůlu: na stadionu běží čtyři černí a v bazénu plavou čtyři bílí. Zlaté medaile váží víc než kvóty, že. Ale myslíte, že to vydrží?

V soutěžích ano, v politizaci sportu ne. Olympijský establishment USA vyzval Mezinárodní olympijský výbor, aby změnil pravidla zákazu politické, náboženské a rasové propagandy. Aby je změnil „správným směrem“ a povolil „mírumilovné a slušné demonstrace na podporu rasové a sociální nespravedlnosti“. Kádrovák z naší minulosti by to neřekl lépe. Takto se mají otevřít dveře politizaci sportu, ale jen směrem pokroku. Chcete podpořit levicové identitáře? Můžete. Chcete podpořit pravicové identitáře? Nesmíte. Podpořit Afroameričany můžete, podpořit Srby v Kosovu či Armény v Karabachu nesmíte. To nemá chybu.

Našinec si vzpomene na říjen 1968 a olympijské hry v Mexiku, dva měsíce po sovětské invazi do Československa. Zářila na nich gymnastka Věra Čáslavská. Na stupních vítězů si dovolila gestíčko protestu, když při sovětské hymně sklopila hlavu. Ví se, že se přitom trochu bála. Ale nebála se postihu od domácích kolaborantů, nýbrž postihu od olympijských bafuňářů (o pár dnů dříve byli dva Afroameričané, Tommie Smith a John Carlos, za daleko nápadnější gesto protestu z her vyloučeni).

Ano, tehdy vládla až přepjatá neutralita. Ale jak by to řešila pravidla prosazovaná americkými pokrokáři? Smith a Carlos by byli z obliga, zato Čáslavská by měla smůlu. Její gesto přece nemířilo proti rasové a sociální nespravedlnosti. Tečka. Pokud to projde, přinese to politizaci sportu, jaká tu ještě nebyla – výběrovou podle kádrování pokrokářů. Orwell by si na tom smlsnul.

LN, 15.12.2020