Jak francouzský justiční systém napomáhá islamistům

Když členové malé francouzské krajně pravicové nacionalistické skupiny Generace Identity (Génération Identitaire) obsadili rozestavěnou mešitu v Poitiers v roce 2012 a prohlásili, že slaví výročí bitvy u Poitiers (732 n. l.), v které Karel Martel porazil armádu Umajjovců (Ummayad Caliphate), čímž rozdrtil arabskou invazi do Francie, prokurátor Francouzské republiky okamžitě zahájil vyšetřování „podněcování rasové nesnášenlivosti“. Pět aktivistů bylo zatčeno, obviněno a tento měsíc podmínečně odsouzeno k jednomu roku vězení. Soud také zbavil čtyři z nich občanských práv (například práva volit) po dobu následujících pěti let. Navíc musí Generace Identity zaplatit pokutu 10 000 eur a čtyři aktivisté musí zaplatit 24 000 eur organizaci Francouzských muslimů (Musulmans de France), která je vlastníkem mešity a současně představitelem egyptského Muslimského bratrstva ve Francii. Pokud nebude pokuta zaplacena, aktivisté půjdou do vězení.

Právník Generace Identity Frederic Pichon řekl, že byl „ohromen přísností rozsudku“ a že soudní rozhodnutí bylo politické. „Nemohu si pomoci, musím jej srovnat s těžko uvěřitelnou beztrestností v případu, kdy Femen způsobily poprask v pařížské katedrále Notre-Dame“.

Pichon odkazoval na incident v roce 2013, kdy polonahé členky feministické skupiny Femen způsobily poprask v katedrále Notre Dame a byly obviněny z poškození zvonu a v roce 2015 byly pařížským odvolacím soudem zproštěny viny. Dva bezpečnostní pracovníci, kteří pachatelky vyvedli, dostali pokutu.

Členové francouzské nacionalistické skupiny Generace Identity, skandující na střeše rozestavěné mešity v Poitiers ve Francii, 20. října 2012 (zdroj snímku: France 3 video screenshot)

Tvrdý rozsudek proti krajně pravicovým aktivistům z Generace Identity by nicméně neměl být žádným překvapením. Francouzský soudní systém jednoduše aplikuje přístup, který praví, že novým nepřítelem společnosti není islamismus, ale tradiční fašismus extrémní pravice. Tento přístup, vypracovaný ministerstvem spravedlnosti a aplikovaný prokurátory, je založen na dvou předpokladech. První tvrdí, že navzdory faktu, že od roku 2012 bylo ve Francii zavražděno více než 250 lidí na základě islámského terorismu, neexistuje žádná islamistická válka proti Francii nebo jiné nemuslimské zemi. Islamističtí zabijáci jsou považováni za „osamělé vlky“ nebo „duševně nemocné“. Druhý předpoklad tvrdí, že pokud neexistuje žádná islamistická válka proti nemuslimům, všichni kritici islámu a islamismu neuplatňují svobodu slova, nýbrž projevují rasismus.

Popření islamistické války bylo do judikatury zavedeno v roce 2012 ministryní spravedlnosti Christiane Taubira, členkou kabinetu socialistického prezidenta Françoise Hollanda. Taubira obsadila ministerský úřad významným počtem členů Syndicat de la Magistrature, islámsko-levicové soudcovské unie.

Abychom pochopili, co představuje Syndicat de la Magistrature (SM): její hlavní tajemník, Laurence Blisson, řekla komunistickým novinám l’Humanité v roce 2015 po teroristickém útoku proti satirickému časopisu Charlie Hebdo: „Čelíme extrémně závažným kriminálním činům, ale nečelíme válce.“ Blisson byla také velmi aktivní na veřejných shromážděních, na kterých stranila islamistům typu Tariqa Ramadana, aktivisty a vnuka zakladatele Muslimského bratrstva, nebo zakladatele Sdružení proti islamofobii (Collectif contre l’islamophobie, CCIF) Marwana Muhammada.

Za ministryně Taubiry se stal François Molins, pařížský prokurátor, páteří boje proti teroristům a současně hlavním popíračem války. Molins předvedl obrovskou vynalézavost, kdy tentýž akt terorismu pokaždé definoval jinak: zabijáci se stávali „ustaranými samotáři“, „osamělými vlky“, „mentálně nevyrovnanými“ nebo „radikalizovanými v poslední minutě“. Jeden islamistický terorista se stal „zelenáčem“. Všechno toto zamlžování má zřejmě stejný cíl: popřít, že islamistický terorismus je koordinované hnutí a že islamističtí válečníci jsou většinou francouzští občané, zapojení do války proti vlastní zemi.

A pokud popřete, že terorismus představuje válku, musíte také logicky popřít, že teroristé jsou podporováni, ukrýváni, přepravováni a financováni šedou zónou, kterou tvoří zdánlivě mírumilovní občané Francie.

Případ Jawada Bendaouda ilustruje přístup spočívající v popírání války. Bendaoud byl zadržen proto, že v jednom ze svých bytů ukryl dva členy islamistické buňky, která spáchala v roce 2015 teroristické útoky v koncertním sále Bataclan, několika kavárnách a na stadionu Stade de France a při nichž bylo zavražděno více než 130 lidí. Nejprve byl Bendaoud Molinsovým oddělením obžalován za spolčení s teroristickými zločinci při přípravě jednoho nebo více činů za účelem zranění lidí. Nicméně po třech měsících, kdy hněv veřejnosti opadl, byl Bendaoudův zločin terorismu překvalifikován na pouhé „ukrývání pachatelů“. Za první obvinění hrozilo Bendaoudovi 20 let ve vězení, za druhé pouze tři.

Další islamista, Kobili Traore, který na jaře 2017 zavraždil postarší židovku Sarah Halimi, byl okamžitě poslán do psychiatrické léčebny. Pro pařížského prokurátora nebyl tento islamista ani islamistou, ani antisemitou. Byl považován prostě za duševně nemocného zabijáka. Až zprávy expertů a veřejný tlak židovských médií přiměly pařížského prokurátora k přehodnocení obžaloby. Vrah Sarah Halimi bude u soudu čelit obvinění z útoku na základě antisemitismu.

V dnešní Francii je výsledkem popírání existence takové války „antirasistické“ hnutí. Kdokoli, kdo si dovolí klást otázky ohledně spojení islámu či islamismu s násilím a terorismem, riskuje, že bude dovlečen k soudu a tam souzen coby „rasista“.

Před rokem 2012 považovala francouzská justice „rasismus“ za těžko uchopitelnou záležitost. Většinu času se policejní okrsky zdráhaly registrovat stížnosti spojené s „rasismem“. Shledávaly celý koncept rasismu abstraktním a zdálo se, že nechtějí plýtvat časem na záležitosti, které je tak obtížné dokázat. I když okrsek zaregistroval stížnost, příslušná složka se nikdy nedostala k prokurátorovi. A když se přeci jen k prokurátorovi dostala, byla nejčastěji pečlivě zadržována úplně vespod hromady stížností.

V roce 2012 to ministryně spravedlnosti Christiane Taubira zcela změnila. Nařídila všem prokurátorům najmout „diskriminační atašé“, vyšetřovací soudce se specializací na případy spojované s rasismem. Nařídila také všem prokurátorům úzce spolupracovat s „antirasistickými“ organizacemi, což znamenalo těmi, které měly blízko k muslimským „antiislamofobním“ organizacím. V lednu 2015, kdy došlo k probuzení veřejnosti díky teroristickému útoku na Charlie Hebdo, nařídila Taubira všem francouzským prokurátorům věnovat zvláštní pozornost všem projevům rasismu v celé zemi. Její záměry byly bezpochyby správné, ale od té doby je jakákoli kritika nebo protest proti islámu či islamismu okamžitě podezřelá coby „rasismus“. Vláda, snad ze strachu z občanské války, začala bojovat proti antiislámským projevům nenávisti (hate speech).

Následkem toho začal ve Francii „soudní džihád“. Nejen procesy proti krajní pravici, ale také proti novinářům, spisovatelům, akademikům, sekulárním muslimům a každému dalšímu obviněnému z „rasismu“ na základě vyjádření obavy z islamismu, bez ohledu na to, jestli byla oprávněná či nikoli. Šířený celou řadou muslimských organizací, napojených na mocná (nemuslimská) „antirasistická“ sdružení, „soudní džihád“ postavil před soud lidi, kteří uplatňovali svobodu slova. Mnoho prokurátorů tak překročilo meze, které byly nutné k zabránění zneužívání či obcházení svobody slova.

Bude zajímavé sledovat, jak bude soud zacházet se dvěma islamisty, kteří v polovině listopadu 2017 pronikli do kláštera Carmel de Verdun ve východní Francii, kde jeptišky sloužily večerní mši. Islamisté křičeli a zpívali súry z koránu v arabštině a vyzývali jeptišky ke konverzi k islámu. „Pokud nekonvertujete k islámu, půjdete do pekla.“ Do návštěvní knihy (Golden Book of the Carmel) napsali „Allahu Akbar“ (Alláh je největší). Později byli zadrženi policií. K soudu se pravděpodobně dostanou v dubnu 2018. Oficiálně jsou obviněni z „psychologického násilí“, za což jim hrozí až tři roky vězení a pokuta až 45 000 eur.

Autor je spisovatel a novinář žijící ve Francii, který pracoval dvě dekády jako novinář pro Le Monde. Právě dokončuje knihu „Kolaboranti a užiteční idioti islamismu ve Francii“, která bude vydána v roce 2018.

Překlad původního textu: „Court Jihad“: How the French Justice System Assists Islamists
Překlad: Radomír Bobek