Popocházím po hotelovém pokoji s laptopem v ruce a připadám si trošku jako slepice. Usadím se, zavrtím sebou a zkouším, jestli jsem už našla místo, kde je signál, abych mohla elektronicky korespondovat. Namísto zamluvených dvou pokojů jsme v hotelu dostaly jen jeden. Je, pravda, velký, to se popřít nedá, jen má drobné chybičky. Ze dvou lamp na stropě svítí jen jedna, takže toneme v polotmě. V koupelně je vysoušeč vlasů, ale není tam zásuvka a místo dvou osušek jenom jedna. Ale nešť, nocovala jsem už i v penzionu, kde nebyl vůbec žádný ručník, a bylo to, prosím, v Česku, ne v Kišiněvě. Pro jistotu s sebou od té doby na nejistá místa vozím modrou huňatou osušku - a vida, hodí se!

V půjčovně aut nám řekli: Zavolejte ráno v devět. V devět řekli: Je moc brzo, ozvěte se za hodinu. Za hodinu si vzali naše číslo, že zavolají sami. Našly jsme si tedy jinou půjčovnu, ta původní se neozvala už nikdy. Taky dobře, daly jsme vydělat konkurenci. A ještě k tomu jsou ulice špinavé a zanedbané, jen ty hlavní zářívají novotou. O silnicích lépe nemluvit - zato o „hranicích“ mezi Moldavskem a Podněstřím by se dalo vykládat celé hodiny, je to fakt zážitek.

Nevykládám to proto, abych si stěžovala, nijak totiž netrpím, jen se snažím popsat, s čím se člověk setkává, když přijede do některé někdejší sovětské republiky. Tentokrát jde o Moldavsko, ale ono je to všude podobné. Všechno je složité, máloco funguje pořádně, obsluha je buď neochotná, nebo nešikovná, většina toho, co koupíte, má nějakou vadu, a ještě ke všemu narazíte na spoustu překážek, které by vůbec nemusely existovat.

Občas o tom po návratu z nějaké cesty vyprávím kamarádům a obyčejně se dočkám otázky: Proč tam teda jezdíš? No, to je právě to. Ono totiž všechna ta nedokonalost a neochota - pramenící nepochybně v sovětských časech - řádí jen ve veřejné části života. Lidé, s nimiž přicházím do styku soukromě či pracovně, jsou skoro do jednoho ochotní, obětaví, spolehliví, a dokonce přesní. Co slíbí, to udělají (i když abych nepřechválila, ne vždycky hned).

A pak má postsovětský Divoký východ zvláštní kouzlo. Už dávno jsem si všimla, že každý, kdo tyhle kraje rád navštěvuje, o nich mluví s dojetím a nadšením. Takových nadšenců není zrovna moc, většina populace jezdí radši do Španělska, do Řecka nebo do Itálie k moři, případně lyžovat do Alp a podobně. Anebo ještě někam mnohem dál, do exotičtějších zemí.

Milovníci Divokého východu tvoří zvláštní bratrstvo: tuhle jsem s jedním seděla v hospodě a pěli jsme dvojzpěv o Tbilisi, kdosi se ptal, co se nám tam tak líbí. Podívali jsme se na sebe, pak na tazatele a mávli jsme rukou - tomu bys nerozuměl. Kouzlo, které vidí milující, je samozřejmě lhostejným očím skryto. Jak chcete někomu racionálně vysvětlit lásku? Nebo kouzlo? Ale příslušníci bratrstva se navzájem rychle poznají a začnou si vykládat historky, které nezasvěcený nepochopí. Ptala jsem se své spolubydlící, proč jezdí na Východ. Koukla po mně udiveně a pak pravila: Asi nějaká úchylka.

LN, 22.10.2010