Armádní graduace všech kadetů jazykových kurzů byla sice událost slavná, ale vzhledem k nastalému vedru mi bylo povoleno přijít na ni jen v košili. Ovšem nebyla by to armáda, aby k té košili nevyžadovala také kravatu. Takže zatímco ženy, včetně té mé, se dostavily většinou s nahými rameny a odhaleným žlábkem kam až to šlo, my muži jsme se potili. Připadal jsem si jako za mlada, když mi maminka balila krk do tlusté šály, pod kterou dávala mokrou utěrku, aby se mi ztratila angína. Nenápadně jsem si uvolnil trochu kravatu a pod uzlem rozepnul nejvyšší knoflík košile. Náš syn to však ihned zbystřil, kravatu mi vlastnoručně utáhl a když to nepasovalo, tak našel i rozepnutý knoflík.

„Táto, prosimtě,“ řekl vyčítavě, „já vím, že je horko, ale tu chvíli to snad vydržíš, ne?"

Zastyděl jsem se a omluvně zachroptěl: „Promiň.“

Znovu jsem si knoflík dopnul a kravatu utáhl. Konec konců, nebyl jsem na tom tak špatně jako on. Kromě košile s kravatou musel mít i armádní sako a čepici. Přesto se potil méně než já. Cítil jsem, jak mi čůrka potu teče po zádech, a o stavu mého podpaždí jsem si nedělal žádné iluse. Ostatní pozvaní hosté na tom nebyli o moc lépe a dámy se ovívaly oficiálním programem. Naštěstí, vzhledem k počasí, velitel program smrštil na minimum a oficielní proslovy byly dokonce přeloženy do kinosálu. Zde bylo mnohem příjemněji než na vojenském nástupišti, protože tu měli klimatizaci. Jelikož však ta akce byla improvizovaná, chyběly mikrofony i tlampače a řečníkům bylo špatně rozumět. Příliš to však nevadilo, neb polovinu proslovů mluvili kadeti v jazycích, které se v akademii naučili. Kromě papuánštiny, jíž je dnes „pidgin English“, se jednalo většinou o asijské jazyky. Syn řečnil thajsky. Byl jsem na něj pyšný a na jeho proslov jsem se prodral i s foťákem až před pódium, takže jsem ho slyšel dobře, i když jsem mu nerozuměl. Nejprve se rozřehtali thajští učitelé se svými žáky a pak my ostatní, když nám to jeden z nich přeložil. Syn mluvil o tom, že učit se cizí řeč je jako proplétat se hnojem. Jeden to dokáže pouze tehdy, když věří, že na konci toho všeho je hovězí maso ...

Po synově výstupu jsem se vrátil zpět k ženě a podal jí přesný význam jeho projevu, zkrátiv jej ovšem na minimum. „Učit se cizí řeč je jako brodit se býčím trusem ve víře, že tam po tom býkovi zbyl i steak.“

Na závěr nás velící důstojník pozval na hostinu. Byl jsem překvapen, že mnoho civilních hostů i kadetů jeho pozvání nevyužilo a šlo domů. To já jsem si armádní žranici v žádném případě nehodlal nechat ujít, i když s tím mám jinak špatné zkušenosti. Naposledy jsem byl armádou hoštěn ve městě Tábor jako vojín základní služby a kdyby nám tam tehdy nevařil nadpraporčík soudruh Marhounek, který skutečně vařit uměl, neb byl kuchařem z povolání, tak to, čím ho k tomu vaření zásobovali, by nebylo k žrádlu. Ovšem zde jsem předpokládal, že se australská armáda bude chtít vytáhnout, a v tom jsem se nemýlil. Obsluha i jídlo byly prvotřídní. Rozsadili nás podle abecedy, aby kór bylo všechno korektní a přítomní asijští učitelé si nemohli stěžovat na diskriminaci. Já jsem měl naproti sobě učitele indonéštiny, na první pohled muslima jak trám, i když se jmenoval Endrú, a vedle sebe Thajku. Představil jsem se oběma a nabídl otevřít lahvinku červeného, která stála mezi mnou a Endrú. K mému překvapení Endrú souhlasil, ale Thajka víno odmítla. To mě trochu zklamalo, neb jsem myslel, že muslimové pít nesmějí, a já sobecky počítal s tím, že se nebudu muset dělit. Takže jsem mouřenínovi nalil, ale pak jsem se věnoval Thajce. Ta mě velice potěšila, protože mi synův závěrečný vtip přeložila znovu. Bohužel, její překlad byl ještě horší než ten s hovězím masem, takže už se ani nedalo odhadnout, o co vlastně šlo. Ze slušnosti jsem se zasmál a na oplátku jí řekl vtip o dvou australských emigrantech, kteří se zmohli a otevřeli si své vlastní byznysy. Jeden řeckou restauraci a druhý čínskou. Řek si pochopitelně dělá prču z Číňanovy neschopnosti vyslovovat správně hlásku er a každý den ho zlobí stejnou otázkou. „Co budeš vařit, Lee?“ A chudák Číňan odpovídá „flájd lájs“ a Řek se může uřehtat. Číňana to štve, a tak potajmu tvrdě cvičí, až je jednoho dne schopen vyslovit obě slova správně a na Řekovu potměšilou otázku pyšně odpoví : „Fried rice you Gleek Plick!“ Thajka se mohla uchichotat a pak mě požádala, zda bych jí dovolil, aby ten vtip mohla říkat také, ovšem se záměnou Číňana na Thajce. Že prý Thajci mají stejný „ploblém“. Sice jsem nechápal, proč to povolení chce zrovna ode mne, ale nonšalantně jsem souhlasil.

Mezitím velící důstojník, který seděl na pódiu v čele předsednického stolu lemován z jedné strany vyšňořenou manželkou a z druhé učitelkou korejštiny, která se dostavila na hostinu v tradičním kimonu, zamlátil dřevěnou paličkou o stůl. Všichni jsme ztichli a důstojník zavelel: „Všichni gentlemani vztyk!“ Ozval se zvuk odsouvaných židlí a rod mužský do jednoho povstal.

„Pánové, začínáte dámy vedle sebe nudit. Proto vám přikazuji, abyste se posunuli o deset míst ve směru hodinových ručiček. Provést okamžitě!“

Rychle jsem dopil sklenici vína a vydal se kolem stolu jako všichni muži. Mé nové místo bylo vedle učitelky japonštiny a naproti vysokému a tlustému Papuánci. Odhadoval jsem, že v jeho společnosti se zadarmo již nenapiju, ale k mému nesmírnému překvapení obě láhve vína mezi námi byly netknuté. Zřejmě tu před tím seděl opravdový muslim, ne jako Endrú...

Představili jsme se a já jsem okamžitě všem nalil. Papuánec do sebe sklenici vína překlopil naráz, takže mi bylo jasné, že zde půjde do tuhého. Tady opatrný český způsob nenápadného usrkávání až do úplné opilosti neměl na úspěch nárok. Zamrazilo mě, ale vzpoměl jsem si na Ilju Muromce a jiné bohatýry, kteří by nikagdá žádný boj nevzdali, a zatnul jsem zuby. Uchopil jsem svou sklenici oběma rukama a vypil ji naráz. Pak jsem potlačil chuť hodit ji za sebe a znovu nám nalil...

Černý hromotluk se jmenoval Džórdž a projevil se jako docela prima společník. Po dvou sklenicích však přestal pít úplně a zbytek bohatýrství přenechal mně. Místo abych měl z vítězství radost, tak mě to gesto spíš trochu rozladilo. Takhle se přece nevyhrává! Podle nepsaných zákonů slovanského soužití bohatýr padá pod stůl poslední! Na to ovšem teď už nebylo ani pomyšlení. V boji sám se sebou jsem nemohl vyhrát. A přitom to tak dobře začalo! Čert ví, jestli je Džórdž vůbec z Papuy, pomyslel jsem si zklamaně, možná, že ani nikdy neochutnal lidské maso....

Obrátil jsem se k Japonce, abych ji ohromil svou znalostí haiku, byť jsem tento básnický útvar kdysi pokoušel jen v češtině, ale ozvalo se zabouchání dřevěným kladivem, které teď ovládala manželka velícího důstojníka, neb ten byl svému kladivu vzdálen přesně deset míst. Další střídání mužů. Začala se mi ta idea docela zamlouvat. Náhoda tomu chtěla, že dalších deset židlí mě zavedlo na podium mezi manželku velitele a učitelku korejštiny v kimonu. Přímo přede mnou ležela dřevěná palice. Nalil jsem oběma dámám a teprve pak sobě, ale dělal jsem to mechanicky. Dřevěná palice mě fascinovala více. Sedě uprostřed předsednického stolu, který stál na vyvýšeném pódiu, měl jsem velice dobrý rozhled po sále i hodovnících. Takový nadřazený rozhled zkazil větší frajery, než jsem já. Připadal jsem si jako soudce. Sice jen soudce z lidu, ale ti, jak známo, jsou jedni z nejpyšnějších a domnívají se, že už jen z titulu své funkce nemohou udělat chybu. Že jsou neomylní! Já také. Zatímco jsem obě dámy udivoval znalostí korejské situace, v níž drahý lídr Kim Čong Il lhostejností k poddaným předčil otce Kim Ir Sena, ale ani zdaleka se mu ještě nevyrovnal krutostí (i když se s nikým samozřejmě také nemazlí), tak v duchu jsem se zabýval jinými myšlenkami. V příhodnou chvíli, kdy už jsem z náčelnikovy ženy dostal podrobnosti dalšího programu (ale pro mne to byl fakt, že došlo armádní víno dodané k večeři zadarmo), jsem se obrátil na manželku velícího důstojníka a zaškemral: „Mohu?“

„Jistěže,“ odvětila tato zkušená žena. Vzal jsem omámeně do ruky dřevěné kladivo gaffle a pocítil, jak do mne proudí síla. Síla funkce. Důležitě jsem jím zamlátil o připravené prkénko. Sál ztichl a všichni na mne upřeli pronikavé pohledy.

„At ease!“ zavelel jsem nonšalantně, „ale podívejte se, kam až jsem se dostal a to jsem v armádě teprve hodinu! To proto, že umím jazyky... no ale, vy už vlastně také. Takže vám všem, žákům i učitelům, gratuluji! Pánové vztyk! Návrat na původní místa!“

Úplně jsem se tím proslovem vyčerpal. Velet asi není tak úplně jednoduché ...

Holt člověk se pořád učí. V mém případě pak i věci dost překvapivé, neboť jsem se dozvěděl, že Endrú není žádný muslim, ale křesťan a že jich je v Indonésii na 15 procent. Naopak thajská učitelka po mé pravici víno nepila, neb muslimkou byla. Ač však nepila, můj vtip o Řekovi a Číňanovii vyprávěla tak, jako kdyby pila. Oba byznysmani v jejím vtipu si dělali takové schválnosti, že jsem žasl. Navíc jsem si nedokázal představit, jak vyzní závěr vtipu, protože jeho vypravěčka sama zápolila se souhláskou er. Vtip vyzněl takto:

„I cook flájd lájs you Gleek bitch!...“

Všichni se divili, že jsem se od srdce rozřehtal na celé kolo jen já...

Největší překvapení mi však připravil na cestě zpět syn. Poučil mě totiž, že večeře nebyla zadarmo, jak jsem se mylně domníval, ale že ji zaplatil. Prý jako dárek za to, že jsme na jeho graduaci s ženou přijeli. A já se tak snažil, v domění, že piju zadarmo! Úplně mi tím zkazil náladu. Inu, jsem starý Čech a na tom se nedá nic změnit. Ještě, že umím ty jazyky! ...

Pro neanglicky mluvící:
Flájd lájs = správně anglicky fried rice = smažená rýže
I cook fried rice you Gleek plick (správně má být Greek prick) = Vařím smaženou rýži ty řecký čuráku.
I cook flájd lájs you Gleek bitch! = Vařím smaženou rýži ty řecká čubko...

******
Poznámka redakce: V nakladatelství Šulc-Švarc vyšly dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.