4.12.2020 | Svátek má Barbora


EVROPA: Válka kvůli ´zeleným reparacím´?

6.10.2010

aneb Banky, politici, vítr a slunce

1. část

Předem bych měl předeslat, že banky jsou důležité instituce, bez kterých by naše civilizace –už od dob Sumerů – nefungovala a bydleli bychom v jeskyních (nikdo by neúvěroval stavbu baráků), a taktéž že si lidstvo z pochopitelných důvodů zvolilo „náčelníky a rady starších“ - dnes politiky, což však neznamená, že by se mezi těmi i oněmi nevyskytovali naprostí idioti, grázlové, šílenci anebo osoby duševně mdlé, o čemž nás 20. století bohatě přesvědčilo.

Dneska už i největší ignorant ví, že na vzniku první Velké krize a také na dočasném zhovadštění jednoho z nejkulturnějších národů, a to Němců v druhé světové válce, měly vliv některé základní věci:

1. Ekonomika: Rozvoj průmyslu a demografické změny společně s geopolitickou situací jednotlivých států v Evropě.

2. Ideologie: Socialismus, tedy marxismus, který se v Německu přetvořil na „nacionální socialismus“. Kdo tvrdí, že nacismus nebyl jen jinou variantou marxismu, asi nikdy neviděl transparenty ze shromáždění NSDAP, na nichž bylo napsáno, že nacionální socialismus je marxismem dneška (myšleno tehdejší doby).

3. Náhlé zvýšení počtu obyvatel průmyslových zemí v 19. století: Německo a Rakousko, tedy dva státy, které neměly pořádný a dobře využitelný přístup k světovým oceánům a tedy ani ke koloniím a jejich surovinám (i „ lidským“), vyvolaly válku o „Drang nach Osten“ a „vládu nad mořem“ a tento boj prohrály. Přes obrovské lidské ztráty žilo však i nadále v těchto zemích příliš mnoho mladých mužů, kteří nemohli realizovat své přirozené tužby: zasaď strom (na své půdě) postav dům (na své půdě) a zploď syna.

4. Šok a frustrace: Porážka ve válce a ztráta území vedla k hluboké frustraci německy mluvících obyvatel Německa, Rakouska, ale i Československa

5. Arogance vítězů: Tuto frustraci dále zvětšovali vítězní západní politici nejen urážlivými činy vůči poraženým, viz Alsasko-Lotrinsko, tedy území, o které bojuje Německo s Francií již od roku 843 (viz Verdunská smlouva), tedy více než 1200 let, ale i dalším „potrestáním“, tedy odejmutím Štětínska, Gdaňsku, Hučínska, Šlesvicka. Rakousko-Uhersko bylo zcela zničeno.

6. Reparace: Nejšílenějším nápadem byly uvalené reparace – „náhrada škod“ byla stanovena ve výši 132 miliard zlatých marek! Tato částka byla od počátku obludná a vlastně v reálném čase žijících osob nesplatitelná - poslední splátku dluhu z reparací z roku 1919 zaplatil Berlín právě před cca pěti dny. Ano, čtete dobře, před pěti dny. V roce 2010! To, že si Němci mohli za to, že měli platit reparace vlastně sami, protože Francie byla nucena platit obrovské reparace císařskému Německu po prohrané válce v roce 1870, není rozhodující.

Ostatně málo se ví, a i pro mne to byla novinka, že i ČSR – tedy první republika - byla odsouzena Spojenci k placení části reparací spojencům – jakožto následnický stát po Rakousko-Uhersku.

Spojenecké vlády a jimi pověřené banky, protože vlády nemají žádné instrumenty jak samy řídit finanční toky, vybíraly reparace. Největší prospěch z těchto finančních operací měly banky. Státy pak jen část peněz přerozdělily a je otázkou, zda právě toto přerozdělování lehce získaných peněz nebylo jednou z rozhodujících příčin „Černého pátku" 24. října 1929. Uměle vytvořená finanční bublina po splasknutí zahájila Velkou hospodářskou krizi.

Západní vlády brzo pochopily, že je něco špatně – vypukly totiž nacionalistické i bolševické pokusy o převraty v Německu, Rakousku, Maďarsku. V Itálii vládne Mussolini. Západní vlády sice několikrát výši splátek reparací snížily, nebylo to však již nic platné. Věci se děly a zda reparace splatí německý lid ze svých daní za 50 a nebo 100 let, bylo občanovi Německa a Rakouska jedno. Lid chtěl řešení. Řešením se ukázal Hitler. Také první, co udělal, bylo, že přestal reparace platit. Ponížení Němci získali nacismem sebevědomí. Hitler pak provedl jednu z největších loupeží v dějinách a sebral všechny židovské, ale i jinak „podezřelé“ neárijské peníze. Následoval obrovský hospodářský vzestup. A nacistické masové šílenství.

Co udělá se společností a vůbec se světem nesmyslně řízená politika a vrchnostenská nadutost vlád, bylo většině tehdejších politiků „svobodného světa“ jedno. Poražené a ponížené Německo, Rakousko (jako náhle směšný státeček po 400 letech spoluvlády v Evropě) mělo řešení, jak zvednout morálku a psychiku obyvatel. A zbavit se nesmyslných reparací. Bezvýchodnost a nemožnost ovlivnit vlastní osudy vždy vede lidi na barikády a k jednoduchým a vždy špatným idejím. Ostatně, v Německu a Rakousku jsme mohli mít, pokud by Poláci prohráli boj o Varšavu, klidně už od dvacátých let 20. století bolševismus. Pravice a levice měla v Německu dlouho příznivce tak 50 : 50. Jako dnes v Evropě. Jací by byli Němci coby „bolševici“, si nedokážeme (raději) představit. Bolševické šílenství + německá technika + organizace + vzdělanost je dosti strašlivá představa.

V zásadě bychom si však měli pamatovat: V Evropě v letech 1917 až 1945 převládal socialismus- internacionální a nacionální. Demokratické státy byly v menšině- Anglie, Francie, ČSR, Švýcarsko a pár dalších.

Po II. světové válce, kdy zvítězily demokratické státy, a po krátké socialistické koketérii západních vlád (Itálie, Francie, Anglie) se začalo z gruntu s demokracií, a tedy i s kapitalismem. Heslem vítězů i poražených bylo pracovat, šetřit, budovat. A vzdělávat se. A platit lidi podle vzoru Forda co nejlépe, aby mohli utrácet a budovat svoji budoucnost a nenapadaly je touhy po diktatuře.

Spojenci a hlavně USA pomohly, k údivu mnoha osvobozených „otroků“ nacistů, Evropě (poučené reparacemi) a hlavně Německu zpátky na nohy. My jsme měli smůlu, dostali nás sověti.

Vývoj probíhal zdánlivě idylicky. Lidé i státy bohatli. Zabránilo se další válce. Začala se spojovat Evropa. V době, kdy dorostla další generace, vypuklo dějství první krize, v které žijeme dodnes. Zatímco Východ chtěl bláhově kapitalismus, levičáci-socialisté, hlavně ti kavárensko-campusoví všech druhů, indoktrinovali marxismem tehdejší mladou západní generaci. Rozmazlenou, idealistickou a jako vždy nesmírně arogantní. Přesvědčenou o své genialitě. Zatímco Varšava a Praha hledala východisko z komunismu, studenti na Sorbonně vyznávali učení Maa – aniž by věděli, o čem vlastně mluví – a chodili z kaváren na barikády a na neděli odjížděli k pohodlí rodinného zázemí.

Tato západní generace pseudorevolucionářů z roku 1968 se vlivem svých intelektuálních schopností, ale také díky populační výměně dostala do vrcholových funkcí nejprve v Evropě a dnes už i v USA. Špička intelektuálů a politiků ve světě „bílého muže“ (což se už dnes skoro nesmí říkat, tohle sousloví) je skrz-naskrz socialistická, marxistická.

Vždyť býti marxistou je tak kouzelné. V té odporné demokracii jste váženým vzdělancem a politikem a kdyby se to zvrtlo a bývali byli vyhráli sověti, tak jste „starým zasloužilým soudruhem“. Většina těchto sebestředných a nabubřelých levicových intelektuálů vůbec nebrala na vědomí, že kdyby „jejich ideály" zvítězily, byli by jedněmi z prvních obětí totalitního režimu. Jako Stalinovi spolubojovníci, Hitlerovi věrní bojoví „Bekämpfung Kameraden“ z SA, předváleční komunisté v obsazených zemích – ČSR, Maďarsko, Polsko, Bulharsko atd. Když s nimi mluvíte, s těmi namyšlenými eurolevičáky, nejsou schopni to vůbec pochopit.

Věci mají své nezměnitelné zákony. I politické a sociální vědy, které jsou často jakoby „nepochopitelné“ jen proto, že jim velice málo rozumíme. Socialismus je však, jak se ukázalo na celém světě, v zásadě totalitní a protidemokratický (s výjimkou skandinávských zemí, kde jde však spíše o odrůdu sociálně citlivého protestantismu). Dokud jdou věci dobře a ve společnosti existuje silná vzpomínka na totalitní socialistický stát (nacistický nebo bolševický), mohou sociálně-demokratické strany být vynikající součástí vládnoucího systému. Když je však „zle“, komunisté, nacisté i fašisté (korporativní forma státu) jako první zlikvidují sociální demokraty. A hned po nich své vlastní „úchylkáře“.

Marxismus–socialismus se hlavně v „západní“ oblasti „bílého muže“ postupně vyprofiloval v kombinaci myšlenkových proudů, které byly v první polovině 20. století součástí nacismu i bolševismu. Ty dvě ideologie jsou daleko více provázány, než si je většina politologů – zvláště těch politicky korektních - ochotna přiznat.

Levicový socialismus hlásá: zkrotit kapitalismus, zavést „smíšenou ekonomiku" (Leninův NEP), marxistický multikulturalismus hodlající sjednotit všechny lidi pod „jedině správnou myšlenkou“. Řídit stát „správně uvažující“ ideovou elitou a z ostatního „demokratického balastu“ udělat jen formální záležitost. Feminismus jako pomstu za údajné tisícileté vykořisťování žen. Uzákonit a realizovat rodinné „volné svazky“, povolení potratů jako nejúčinnější populační politiku, boj proti hromadění soukromého majetku a tím „zabránění plýtvání“.

Pravicový socialismus hlásá: Sjednocení elity a národa (v našem případě celé EU) – ekologismus, který má své kořeny ve starých německých tradicích pocházejících z předkřesťanské doby (Keltové atd.), zbožštění lesů, víra v Matku Zemi jako živý organismus (Hnutí Gája), návrat k „rurálnímu životu na půdě„ (myšlena zemědělská půda, viz plány na osídlení Ukrajiny a Běloruska německými sedláky pracujícími ekologicky za pomoci „nižších ras“), obecná nenávist k pokroku, který je prý zárodkem všeho lidského zla.

Vytvoření „lepšího člověka“, viz boj proti požívání alkoholu, tabáku a dalších „drog“ včetně postpubertálního zbožštění čaje nad kávou skupinami humanistických studentů, likvidace zahraničního (= cizího) kapitálu,

Společné: Hledání ideologie, která ovládne masy náhradou za náboženství (oteplování a tzv. ekologie), zničení všech náboženství a hlavně katolictví a protestantství. Zuřivý antisemitismus, dnes deklarovaný jako „odpor proti izraelskému imperialismu“, vykořenění takzvaně „zastaralých morálních zásad“ vyložených v Bibli jako Desatero přikázání, ovládání občanů pomocí hromadných shromáždění, sjezdů, připravených „referend“ a podobně.

Šíření svého typu revoluce po celém světě. V Evropě se pak přidává nenávist k USA (a já mám pocit, že tuto vlastnost, nenávist k demokratickému systému v USA, vyznává i dnešní president Obama).

V období největšího rozkvětu a „sklízení ovoce„ práce předků začali tito lidé silně ovládat veřejné mínění, školy, university, media. V cestě jim však ještě stála „stará garda“, tedy lidé, kteří prožili válku jako dospělí a dokázali tato marxistická hesla dešifrovat. Čas však pracoval pro nové marxisty.

Pak - k překvapení celého světa a hlavně „odborníků na Moskvu“ - Sovětský svaz zkolaboval. Nejprve byli levicoví „korektníci“ naprosto konsternovaní. Vůbec nic nechápali. Oni vůbec byli západní vzdělanci naprosto „mimo mísu“, viz Konec dějin a poslední člověk od Francise Fukuyamy (popis díla naleznete na Wikipedii zde). A hned si na něm můžete prostudovat, jak myslí levičáci, viz onen vzdělaný marxista, co tam ten text popisující knihu umístil.)

Zato „staří politici" a „kapitalisté“ změnu pochopili ihned. Helmut Kohl si koupil NDR – údajně za ni dal 200 miliard DM Rusům – no nekupte to, za tu cenu! Něco za souhlas se „sjednocením“, čti „opětným vytvořením velkého Německa“, dostali Poláci, a to potvrzením hranic na Odře a Nise. Něco Francouzi a Angličané (Francie euro a Anglie trvalou praktickou výjimku z bruselských šíleností).Jen my jsme utřeli hubu. Protože kovaný marxista Jiří Dientsbier a romantik Václav Havel usoudili, že „národy se mají spojovat“ (asi jako proletáři, že). Prošvihli jsme tak možnost donutit Němce ke skutečnému politickému vyrovnání s námi. Jak bychom to teď potřebovali!

Marxistická levice se zdála býti mrtvá. Peníze tekly Evropou, západní banky běžely do nové Evropy, postkomunistické státy a hlavně jejich obyvatelé kupovali jako šílení dříve nevídané „západní“ zboží. Za všechny peníze, co měli. I za ty, co neměli. Za půjčené. Západní a hlavně německý průmysl dostal silný impuls.

A kde jsou ty nové reparace? No přeci to je to, co zaplatili západní Němci Rusku. Za to, že Rusové vypadnou z NDR a ze střední Evropy. A také se zavázali platit „reparace“ – čert ví, za co - svým německým východním bratřím. Což prý bude pakatel. Tak na dva, tři roky. Bohatí západní Němci – daňoví poplatníci - jistě těch pár marek oželí. Pro dobro věci. Takže platí dodnes. A to placení se děje ne proto, že by to bylo potřeba. Ale z politického rozhodnutí. Hodí se to politikům... no a bankám taky, že.

To muselo některé chytré hlavy nadchnout. Zvláště ty levicové. Co jsou mistry světa v tom, jak někde získat peníze, aniž by bylo nutno moc pracovat. Ovšem i takové jakoby podnikatele, kterým žádné peníze nesmrdí.

Sešli se tedy dvě bezva party. A napadlo je: Vymyslíme něco, co by lidi museli povinně platit, páč je to „pro dobrou věc“. A co bude ta dobrá věc, to už rozhodneme my. My dodáme nápady a levice dodá nadšence a neukojené čekatele na politickou kariéru. A to by bylo, aby z toho něco nebylo, že.

A stalo se.

Pokračování příště



90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací
90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací

Fisher-Price zná snad každý. Málokdo ale ví, že letos slaví 90 let od svého založení. Značka dala světu více než 5 tisíc hraček, které vrací rodiče...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.