V loňském roce se zdálo, že ve Švédsku se budou konat předčasné volby, což je v této tradičně velmi stabilní zemi něčím velmi nezvyklým. Nakonec se ale vláda dohodla se „systémovou“ opozicí, že se předčasným volbám vyhnou, protože by v nich strana „Švédští demokraté“, která chce omezit (nikoli zcela zakázat) imigraci, mohla výrazně posílit a stát se třetí, ne-li druhou nejsilnější politickou stranou.

Podle současných průzkumů veřejného mínění by ovšem již mohla ve volbách dokonce zvítězit. Dosud nejsilnější stranu, sociální demokraty, předběhla v průzkumech o téměř dva procentní body.

To by pochopitelně nestačilo na sestavení vlády. „Systémové“ strany by se patrně pokusily držet Švédské demokraty v izolaci, podobně jako se o to budou pokoušet „systémové“ strany v dalších evropských zemích. Nicméně už nyní jsou určité náznaky, že jak švédští sociální demokraté, tak strana Moderaterna („Umírnění“), potichu revidují svou přistěhovaleckou politiku.

Po posledním násilném incidentu (zavraždění matky a syna kuchyňským nožem v obchodním domě IKEA ve Västeråsu) a po zjištění, že jeden ze tří vánočních žhářských útoků na mešitu byl ve skutečnosti požár způsobený hrajícími si dětmi, byla řada Švédů znechucená tím, že ačkoli po útocích na mešitu politici přispěchali s hlasitým odsuzováním, k vraždám ve Västeråsu mlčeli. Sociální sítě ve Švédsku jsou zaplaveny rozhořčenými dopisy Švédů, kteří se začali cítit jako cizinci ve vlastní zemi – někteří se již museli po výhrůžkách svých nových sousedů z řad imigrantů odstěhovat.

Tato sdělení se ovšem neobjeví v oficiálním tisku. Ten je „normalizován“ – a „drží basu“. Nyní je ve Švédsku dokonce trestné kritizovat vládní imigrační politiku.

A to je právě to, čeho se nejvíc obávám. Vlna migrantů, která zasáhla Evropu, nepochybně výrazně sníží naši materiální životní úroveň. To mě příliš netrápí. Člověk toho ve skutečnosti potřebuje k životu poměrně málo, mnohem méně, než je na rozežraném Západě zvykem. K čemu ale dochází, je rozštěpení společnosti. A jak se situace bude vyhrocovat – a nevidím zatím nic, co by tomuto vyhrocování mohlo zabránit – bude zde nebezpečí, že ukončit vládu právního státu a zrušit svobodu slova by mohli jak ti, kdo chtějí imigranty přijímat, tak ti, kteří je odmítají.

Čím více budou mainstreamová média umlčovat odpůrce imigrace, tím více se budou přesouvat na sociální sítě. Je to ovšem velmi ošidný vývoj – ten, kdo se zcela přesune na sociální sítě, většinou už přístup k objektivním informacím ani nehledá. Příkopy se prohlubují.

Svobodu slova lze omezit či zrušit legislativně – tak na to jdou ve Švédsku. Lze to ale učinit i jinak, aniž se legislativa mění. 6. srpna začal v severoirském Belfastu soud se 78letým pastorem James McConnellem, který v kázání řekl, že islám je démonické náboženství. Nejvíc mě nezneklidňuje to, že pastor McConnell byl zažalován. Více mě zneklidňuje, že v Británii v mešitách zaznívají často mnohem ostřejší výroky o Židech, o západní civilizaci jako takové nebo i o křesťanech a autoři těchto výroků nejen že zažalováni nejsou, ale v některých případech dokonce pobírají státní podporu. Kdyby byla laťka nastavena stejně, možná by se s tím dalo nějak žít. Jenže ona není. A pokud svoboda slova platí jen pro někoho – ačkoli legislativa se nijak nezměnila –, je to velmi zlé.

Zbyněk Petráček nedávno v Lidových novinách upozornil na paradox. Když byli postříleni redaktoři francouzského časopisu Charlie Hebdo, vyšlo do ulic přes milion lidí v čele s politiky, aby demonstrativně vyjádřili podporu svobody slova. Přitom karikatury ve zmíněném časopise byly skutečně nechutné a urážlivé. Když se na jednom českém fotbalovém hřišti objevil transparent „Islám zde nechceme“, skončilo to příkrými odsudky a pokutou, ačkoli urážlivost transparentu se s urážlivostí karikatur nedá srovnat. Kladu si otázku, bylo by to jinak, kdyby ti, kdo přinesli transparent, byli postříleni? Pak by „měli nárok“ na naši „solidaritu“? Rozumějte mi dobře – sám považuji za nevhodné jak ty karikatury, tak onen transparent. Jenže svoboda slova buď je, nebo není. A nejhorší je, když platí dvojí metr – pak vlastně ani nemáte moc šanci zjistit, zda je, nebo není.

Jeden z mých kritiků nedávno poznamenal, že Skandinávie je jakousi laboratoří Evropy. V takovém Norsku bylo před třiceti lety znásilnění prakticky neznámou věcí. Teď si tam musí ženy dávat dobrý pozor. Když jsem byl v roce 1966 ve Švédsku, nestačil jsem se divit, že se tam domy a byty vůbec nezamykaly. Nemluvě o existenci obchodů, které nechali majitelé otevřené, když si šli něco zařídit, s důvěrou, že zákazníci se obslouží sami a nechají jim tam peníze.

Bude skutečně zajímavé – a asi velmi poučné – sledovat další vývoj ve Švédsku. Dříve nebo později se tam budou parlamentní volby konat. Nebo snad ne?

Bylo opravdu škoda tento krásný, nenásilný a vlídný svět zničit. A dle mého názoru byl hřích něco takového připustit.

Vývoj v laboratoři Evropy bychom měli bedlivě sledovat.