EVROPA: Rasismus u nás v Evropě
Lidé volají do vysílání se svými obavami z nástupu evropských extrémistů. Z reproduktoru se line hlas paní vyššího středního věku. Zní rozumně, v tolerantní tónině glosuje imigraci do západní Evropy z jiných kulturních okruhů. Poté se paní přizná, že i ona sama má v sobě rasistické pohnutky. Když jí moderátor vyzve k vysvětlení, odpoví, že kdyby většina vlády Jejího Veličenstva byla složena z černochů, cítila by se, well, funny…
Ono slůvko zde nemá nic společného s veselostí a humorem. Označuje pocit mentální nerovnováhy: Paní by se cítila divně. Stydí se za to, ale má-li být k sobě a posluchačům upřímná, funny by její diskriminující pocit vystihlo.
V době ekonomických potíží a deziluze občanů z politiky hlavního proudu se nástup extrémistů dal čekat. Úspěch charakterů z politického podsvětí jako Nick Griffin v Anglii a Geert Wilders v Nizozemsku nešokuje. Rozšíření Evropské unie spolu hospodářskou globalizací mění tvář západoevropských velkoměst. Do Londýna, Paříže, Bruselu a dalších center se v posledních dvou desítkách let přistěhovali lidé z islámského světa a Východoevropané. Některá pracovní místa v hlavním městě Spojeného království jsou dnes téměř výhradně zastávána Poláky (prodavači v kavárnách), Pákistánci a Indy (majitelé krámků na rohu a večerek). Rotterdam má už teď 40 procent svých obyvatel z islámského světa a podle odhadů by se kolem roku 2020 mohl stát prvním převážně muslimským městem v kontinentální Evropě. Přistěhovalectví je na Západě už nějaký čas podstatným námětem politické rozpravy.
Rasisté a xenofobové se učí. Pod vedením vychytralého Griffina přestala Britská národní strana zdůrazňovat rasová témata. Namísto toho používá zakódovaný jazyk, jemuž rozumí dobře ti, jimž je určen ("Původní kultura je v Británii v ohrožení… "). V právě skončených evropských volbách však hovořili její kandidáti hlavně o lokálních tématech jako jsou odpadky nebo přemnožení městských hlodavců v chudých čtvrtích. Tyto potíže se zastupitelé z BNP snaží důsledně řešit, a proto se také poněkud paradoxně mezi jejími voliči tu a tam objeví příslušníci rasových menšin.
Wilders je ve své demagogii o poznání obratnější. Staví se do role metly politické korektnosti, ochránce občanských svobod před militantními islamisty a rétoricky se distancuje od rasismu. Hlasitě odmítl v Evropském parlamentu spolupracovat s Griffinem a Andrewem Bronsem z BNP.
Vypovídají volební zisky extrémistů o nárůstu evropského rasismu? Řekl bych, že ne. Naopak, evropský mainstream, do něhož Česko kulturně ještě zcela nespadá, je liberálnější a tolerantnější, než kdy v dějinách byl. Jak ale znázorňuje výše uvedený příklad paní volající do BBC, ani tolerantní lidé nejsou imunní vůči rasistickému impulzu. Zjednodušeně: každý máme v sobě malého rasistu, přikrčeného, nechtěného parchanta, z nějž může v určitém klimatu vyrůst příšera.
Odkud se takový rys bere? Podstatou všech kultur je sebestřednost. Kultury - v antropologickém smyslu - mají mnoho kladných rysů, zároveň jsou ale dvojsečnou zbraní. Intolerance vyplývající ze sebestřednosti je oním druhým ostřím pomyslného meče.
Za tisíce let vývoje nám dostředivé kulturní tendence vštípily nedůvěru k jinakosti a strach z ní. Vezměme si například pravděpodobný vznik zdánlivě nevinného slůvka barbar. Řekové tak označovali jakéhokoliv cizince, jehož jazyku nerozuměli (říká: "bar-bar-bar-bar…", čili mluví nesmysly: pozor na něj; všimněme si, jak tato rovnice začíná na jedné straně nejistotou a překvapením z jinakosti a končí na druhé straně v povýšenosti a nepřátelství).
Nedůvěra k jinakosti jde ruku v ruce s touhou po čistotě (čti: stejnosti), ať rasové, jazykové nebo obyčejové. Tak dává kultura přirozeně neuspořádanému životu řád. V premoderní době, před rozšířením cestování a komunikace, to byla relativně snadná věc. Kultury byly ohrožovány jen zevnitř a výchylkám se bránily vyčleněním neuspořádaných jedinců, jejich ostrakizováním.
Dnes přichází ohrožení hlavně zvenčí a je zprostředkováno televizí, internetem, hudbou, filmem, vzděláním, cestováním a migrací. Nejsilnější kulturní tendence v globalizovaném světě vykazuje islámský svět, v němž se ještě stále mísí tradiční kultury s náboženstvím a politikou ve víru silných, dostředivých tendencí vtahujících velkou část obyvatelstva do područí tradic a diktátů. Proto je v něm fundamentalismus zastoupen relativně silně oproti jiným, "oslabeným" kulturám. Jak napsal Anthony Giddens, britský sociolog a někdejší poradce Tonyho Blaira, fundamentalismus je obranou kultury proti vnějším, cizím, modernistickým tendencím. Je to obrana obklíčené tradice návratem k základům (fundamentům), obrana prostřednictvím rituálu ve světě, jenž se ptá po reflexi a argumentech. Odtud neschopnost komunikace mezi západním světem a fundamentalistickou částí Islámu.
V době globalizace (mísení, kulturní "nečistoty", chcete-li) by měl demokratický politik cítit povinnost lidem pomáhat přenést se přes gravitační pole netolerantnosti, žít s jinakostí. Potíž s lidmi jako Wilders a Griffin je, že z vychytralosti, či omezenosti (možná i kombinací obého) zneužívají naši náchylnost k čistotě, obracejí se k horším andělům našich povah, hovoří s malými, rasistickými parchanty v nás.
"Británie je plná, zastavme přistěhovalectví!"
"Korán je fašistická kniha!"
"Maďarsko Maďarům!" ...
...a další výkřiky se nesou od jednoho koutu Evropy ke druhému a vracejí se s ozvěnou. V době trojí krize, hospodářství, demokracie a experimentu zvaného sjednocování Evropy, jsou víc slyšet, mají lepší příležitost oslovit zklamané, méně vzdělané a inteligetní občany a nadělat evropské kultuře mnoho škod. Té evropské kultuře, do níž patří Starý i Nový zákon, Talmud a Tóra, Korán, ateismus, kravata i turban, steak, chicken tikka masala i špenát s vejci, Svatovítská katedrála, Centre Pompidou, La Defense, Big Ben i Pantheon a především - demokracie, vláda zákona a tolerantnost.
Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora
