Výsledek britského referenda o vystoupení z EU již hodnotil kde kdo. Je čas zamýšlet se nad tím, co bylo špatně a co případně dělat jinak.

Sám nemám EU příliš v lásce, ne snad kvůli snahám o určitou integraci, ale spíše kvůli ideologii, kterou vrcholní evropští politici (chci se vyhnout slovu elity) prosazují. Nedivím se těm, kteří chtějí z EU vystoupit, nicméně britské rozhodnutí o tomto vystoupení nám skýtá zajímavá a rovněž varovná poučení.

Chápu ty, kterým se EU nelíbí. Stojí ale brexit za rozpad Spojeného království, který nyní reálně hrozí? Pokud se odtrhne Skotsko, Velká Británie už nebude velká, a ani Evropa tím příliš nezíská. Promysleli to Nigel Farage nebo Boris Johnson? Nezdá se mi.

Pokud je mi známo, oba tito pánové neřekli před referendem jasně, že v případě vítězství rezignují. Prohlásit bitvu za vyhranou a stáhnout se v okamžiku, kdy se vítězství v referendu musí proměnit v konkrétní jasně definované a prosaditelné změny, se ukazuje jako zbabělé a velmi škodlivé.

Zatímním výsledkem je tedy prudký pád britské libry, velká otrávenost poloviny obyvatelstva, byť té opačné, než která byla otrávená předtím, a velká nejistota v Británii i v celé Evropě. Evidentně nebyl připraven žádný plán, jaký krok B, C, nebo D by se měl udělat po referendu, které bylo krokem A.

Bezprostředním důsledkem nynějších nejasností je, že obliba EU v řadě zemí výrazně stoupla. Jistě, pravděpodobně je to pouze dočasné – podobně jako pád libry může být jen dočasný. Možná se mýlím, ale očekávám, že v opakovaných rakouských prezidentských volbách zvítězí prounijní kandidát Alexander Van der Bellen větším rozdílem než v oněch volbách, které byly zrušeny.

Jednu jistotu jsme ovšem získali: Je evidentní, že z EU vystoupit lze. Prosím tedy, už žádné srovnávání EU s RVHP nebo dokonce s nacistickým Německem.

Bude-li někdo volat po vystoupení z EU, měli bychom po něm chtít, aby předložil jasný a realistický plán kroků, které budou následovat. Jistě, všichni chápeme, že věci se mohou vyvíjet jinak, než předpokládáme. Pokoušet se ovšem o další vystoupení z EU bez jasného plánu je trestuhodné. Pochopitelně zastánci odchodu z EU nemohou slibovat, že plán bude jistojistě dodržen. Plán lze podle okolností modifikovat. Nemáte-li ale co modifikovat, čeká vás jen chaos a nejistota.

Jsem vůči EU velmi kritický, ale za horší než členství v EU považuji vystoupení dosažené na základě evidentně lživých argumentů, což byl případ brexitu, jak ostatně museli přiznat samotní jeho zastánci. Nemyslím si, že by nám mohli přinést něco dobrého lidé, kterým nevadí dosahovat svého na základě lží.

Možná by přece jen stálo za úvahu, zda by místo čiré negace nebylo lepší usilovat o změnu celkové atmosféry v EU. Oč jde mně? O to, aby jednotlivé státy nemusely přijímat různá ideologická opatření typu kvót pro ženy, „manželství“ osob stejného pohlaví, ingerence státu do výchovy dětí apod. Slyším námitku, že EU u takovýchto záležitostí dává pouze doporučení, ale nic vlastně nenařizuje. Oponuji, že tlak je značný a že se bojím, abychom nedospěli do bodu, kdy by už nařizovat mohla. A chápu ty, kteří jsou vůči EU kritičtí, protože se bojí této eventuality.

Ti, kteří hlasovali pro setrvání v Unii, by jistě netvrdili, že se jim na Unii líbí úplně vše, stejně jako ti, kteří hlasovali pro odchod, by patrně netvrdili, že se jim na Unii nelíbilo zhola nic. Jak už to v životě většinou chodí, u mnohých to nebylo 100 : 0, ale spíše 60 : 40 nebo dokonce 52 : 48. Nebylo by možné provést podrobnější průzkum, proč lidé EU chtějí, nebo proč ji naopak nechtějí? Výsledky by patrně byly v různých zemích různé. Pojďme usilovat o integraci pouze tam, kde se na tom shodne výrazná většina, tedy tam, kde to není těch 52 : 48. Potřebujeme se dostat do stavu, kdy obyvatelé přestanou mít dojem, že se na ně valí něco, co nechtějí, a přitom nemají žádnou možnost, jak to zastavit. Pokud totiž tento dojem mají, odhodlávají se k takovým zoufalým krokům, jako je brexit. Ještě uvidíme, že britskou společnost nespojí a britský stát rozdělí. Myslím, že po tomto výsledku toužil málokdo. Nezkalenou radost má patrně jen Vladimír Putin a jeho nejbližší.