Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996EVROPA: Poprask kolem jedné ´básně´
"Při takovém pozdvižení kvůli pár slovům nějaké básně, to za tím přece musí něco být."
Komentář čtenáře denního tisku z Rakouska
Nu, básně … spíš suché prózy, počinu nikterak literárně valného (česky zde), pohříchu i v originále rýmu či alespoň rytmu prostého: "Proč mlčím, zamlčuji příliš dlouho to, co je zjevné?" ptá se zasloužilý německý literát. Chtěl prý vynést na světlo "tabuizované téma", totiž, že Izrael je vlastně také (nevyzpytatelná) atomová velmoc, což prý západní civilizace pokrytecky přehlíží: "Atomová velmoc Izrael ohrožuje beztak už křehký světový mír." Slova přespříliš silná na to, aby to umění uneslo, natož pak nejen jeho kreativní konzumenti. S takovými tématy radno raději nehazardovat: básník se rozhodl pohrát si se zápalkami ve stodole, a také to tak dopadlo…
Zuřivou slovní bouři, již svým počinem rozpoutal přes téměř všechny přední titulky německých médií, ještě přiživil nešťastným dodatečným vysvětlováním: Kdyby Izrael zaútočil na íránská jaderná zařízení, mohlo by to přece vést ke třetí světové válce. Marně už se pak snažil situaci zakamuflovat, že spíše než o Izraeli měl raději básnit o jeho současné vládě.
Ta mu obratem nezůstala nic dlužna: "60 let pan Grass svoji minulost člena Waffen-SS zamlčoval. Není proto překvapující, že jako největší ohrožení světového míru vnímá nyní jediný židovský stát na světě a právo na sebeobranu mu nepřiznává," vyjádřil se izraelský premiér Netanjahu a neopomněl vzpomenout, jak íránský prezident Ahmadínežád popírá holokaust a volá po zničení Izraele: "Írán, ne Izrael, představuje pro světový mír ohrožení."
Problém je zejména v tom, že se k němu vyjádřil Němec, mezinárodně uznávaná osobnost, nositel Nobelovy ceny míru, zároveň ale i bývalý esesácký horlivý mládežník, jak vyplulo na světlo později. Živoucí (špatné) svědomí nejen Němců. Co na to on sám?
Grass: "Zglajchšaltované" veřejné mínění
Německý výraz "Gleichschaltung" se trvale historicky zabydlel i v české řeči coby pozůstatek z dob okupace, kdy to byl klasický termín Národně socialistické strany. Znamenal potlačení pluralitní společnosti umlčováním dříve nezávislých médií, spolků a organizací, jejich "zglajchšaltování do jedné lajny" s oficiální, jedině správnou politickou linií, zkrátka umravnění tím žádoucím směrem. S tím mají leckde bohaté zkušenosti nejen díky Hitlerovi – básník nyní se brání, že totéž se teď děje i jemu, který se nebál říct, že král je nahý.
"Jsem vystavován na pranýři," stěžuje si. "Došlo mi, že i v demokratické zemi, v níž prý vládne svoboda slova, stojí v popředí glajchšaltování názorů." Nikdo se prý nezabývá obsahem básně, ale jen kampaní proti němu. "Takové masivní odsuzování, až obviňování z antisemitismu je projev neslýchané nenávisti." Ta se ho osobně dotýká: "V jednom z těch pochybných plátků stálo, že věčný antisemita, to je jakýsi věčný žid naruby – to už je urážka nedůstojná demokratického tisku." Cítí se být nepochopen: "Slepým přitakáváním přece Izraeli nepomůžeme," říká. "To je nekritická loajalita, a dobře víme, kam to vede."
"Grass má prostě pravdu"
Ze strany německého tisku se spisovateli mnoho zastání nedostalo, ozvalo se jen pár institucí, poslanců a literárních estétů: "Jasné slovo se musí smět vyslovit, aniž by byl hned člověk denunciován coby nepřítel Izraele," řekl prezident Akademie umění v Berlíně Klaus Staeck. Grass prý jen propůjčil výraz svojí starosti, již s ním mlčky sdílí hodně lidí. Grassův nakladatel v Izraeli zdůraznil zase právo svého autora na vlastní názor: "Stojíme za ním coby za spisovatelem. K jeho básni se ale nevyjádříme." To jeden reportér rozhlasové stanice ARD byl tvrdší: "Odporný, ba přímo odstrašující není čin Güntera Grasse, ale jednohlasná reakce z Berlína." Prezident německého PEN klubu zase opatrně mínil, že export zbraní do Izraele by se přece jen měl uvážit, neboť ten prý záměrně vzbuzuje zdání, že válka s Íránem je nevyhnutelná. Jeden levicový politik pochválil prý Grasse za to, že se nebál vyjádřit, co je stále zamlčováno. Poslanec za revanšistickou NPD ho zase velebí za "osvobozující zboření jednoho tabu". Literární kritik jásá nad "velikým dnem německé literatury" a shledává úchvatným, že "jedna báseň může mít takový účinek".
I někteří čtenáři v diskuzích svému spisovateli fandí: "Grass má prostě pravdu. S holokaustem nemám co do činění, a moji rodiče také ne. Takže se za to ani nemusím stydět, ani se u někoho omlouvat. A Izrael provádí koneckonců politiku navýsost diskutabilní." Jiný by si s ním mohl podat ruku: "Žádný div, že se Benjamin Netanjahu vzteká – sionista číslo 1!" Další si zoufá, že v Německu je možné vyjádřit svobodný názor až tehdy, když už je člověk tak starý, aby neměl co ztratit. "V žádném případě nejsme demokracií se svobodou slova," uzavírá jiný.
A tak asi platí, co o věci uštěpačně podotkl deník Welt Online: "To je ta poslední medvědí služba, jíž se básníkovi v nouzi může dostat. Kdyby byl Grass tak chytrý, jak se dělá, musel by mít před svými přáteli víc strachu než před nepřáteli." Coby třešinka na dortu prosákla pak už jen zpráva, že v Íránu se báseň líbila.
"Je to prostě smutné"
Nesouhlas s básníkem je na všech frontách silnější a (vedle i našeho pátečního NP) zaznívá zejména z židovské strany: izraelský historik Tom Segev stejně jako jeho předseda vlády předhazuje Grassovi někdejší esesáckou minulost, její dlouhé zamlčování, a pokračuje: "Hlavní odlišnost je v tom, že Izrael na rozdíl od Íránu nikdy nedeklaroval, že by chtěl nějakou zemi vyhladit z mapy, zatímco Írán ve dne v noci vyhrožuje, že Izrael odstraní."
Vedoucí představitel německých Židů Dieter Graumann označil báseň za "pamflet podněcující k nenávisti." – "Kdo agituje antisemitsky, kdo argumentuje nepřátelsky k Židům, kdo hýří antisemitskými klišé, co je potom jiného než antisemita?" ptá se.
Náměstkyně německého ministra zahraničí Kerstin Müllerová taková stanoviska chápe: íránský atomový program je vysoce alarmující. "Je přirozené, že Izrael si tváří v tvář Ahmadínežádově rétorice dělá starosti." Spisovatel podle ní neuváženě "dramatickým způsobem podcenil nebezpečnou situaci na Blízkém východě."
Ani hlas německého, čtenářsky diskutujícího lidu nezůstal povětšinou ke starému básníkovi shovívavý:
"Ten chlap se cítí být příliš důležitý a dělá se tak směšným. Na jeho názory, coby bývalého příslušníka SS, co to 50 let tajil, se můžeme zvysoka vykašlat."
"Básním a poezii příliš nerozumím. Je mi však jasné, že Grass o Izraeli nebo o aktuálním dění na Blízkém východě absolutně nemá ponětí."
"Je to prostě smutné, jak druhdy veliký spisovatel spadává do senility a před světem ze sebe dělá šaška."
"Niederrheiner k tomu řekl: Není většího utrpení, než jaké si člověk nadělí sám. Pan Grass by si měl konečně uvědomit, že není už povolán k tomu, aby se k této tématice vyjadřoval."
"Každý jiný ´básník´ by měl za takový počin jen rozbitý nos, aniž by kdy byl jeho text uveřejněn!"
Seriózní analýzu přinesl švýcarský deník NZZ: Grass řekl, že tu báseň napsal, aby konečně "poukázal na tabuizované téma", totiž na to, že "Izrael je atomová velmoc." Hovoří "o věcech, o nichž se nehovořilo, nebo jen málo", a svojí básní se "poprvé kriticky vyjádřil k Izraeli". To všechno je naprosto špatně a může to být omluveno jen autorovou stařeckou demencí. Jeho nekritické sebepřecenění začíná už tím, že normální dopis tu prezentuje jako "báseň", jenom proto, že řádky naaranžoval tak, aby to vypadalo poeticky. (…) Všechno, co k tomu mohlo být řečeno, bylo už řečeno ve čtvrtek jednomyslně deníky od FAZ přes Spiegel až po Süddeutsche Zeitung, které tu "bláznivou báseň" ve středu zveřejnily, poté, co si to v konkurenčním Zeit na poslední chvíli rozmysleli. Po soucit vzbuzujícím Grassově vystoupení ve večerních zprávách v ARD a v ZDF není už co dodat. Je tomu teprve pět let, a přece jsou zase všichni překvapeni, že Grass zase hovoří o "kampani", kterou proti němu vede "zglajchšaltovaný tisk", protože je tak nepohodlný a nebojí se nahlas vyjádřit, co se kromě něj nikdo neodváží. Zase už předstírá onu pronásledovanou nevinu, jíž je náležitá úcta odepřena.
V samotných SZ, jež u zrodu skandálu stály, pak v sobotu Grassovi německý spisovatel Rolf Hochhuth vzkázal, že se coby Němec za jeho pošetilost stydí: "Zůstal jsi tím, čím jsi se dobrovolně stal: SS-manem, který to 60 let zamlčoval, ale kancléře Kohla přitom napadnul, že s americkým prezidentem ruku v ruce navštívil hřbitov, kde leží i 40 padlých členů SS."
"Je to snad reklama na novou Grassovu knihu?"
"Střežme se starých mužů. Nemají už co ztratit," varuje jeden německý čtenář. Ano, zdá se, že není již co víc dodat. Günter Grass patří neoddiskutovatelně k největším Evropanům současné doby a jako takový by si obzvláště měl uvědomovat, že jakákoli jeho slova nebývají čtena jen jako jeho nezávazné, soukromé vyjádření. Evropané, kteří jsou tak rádi, když někdo nastavuje krk za ně, by měli být vděční, že je od arabského moře izraelská hráz chrání, a jejich veřejní představitelé zvlášť. To jsou daná, politicko-společenská fakta.
Na druhé straně, je to jen báseň nulové hodnoty, již zasloužilý literát vyplodil stylem "běžím s hovnem proti plátnu" možná v opilosti, možná pod vlivem drog, možná díky už jen svojí starobní demenci. Kdyby ji nenapsal slavný spisovatel, nedočetl by ji do konce jistě ani žádný z autorových přátel. Za týden už po aféře neštěkne nejspíš ani pes a zůstane tu jen jeden starý muž užírající se svým zneuznáním. Ledaže … leda že by měl pravdu onen německý čtenář, jenž napsal: "Je to snad reklama na novou Grassovu knihu? Kdy vyjde?"
Prameny:
Franfurkter Allgemeine Zeitung
Autor je překladatel
