Pro předsedkyni Evropské komise je nejdůležitější snižování emisí CO2. Na covid-19 chce více pravomocí a volný pohyb, na masovou nelegální migraci recept nemá, agresivita Turecka ji nezneklidňuje, digitalizace ustoupila daleko do pozadí.

Ursula von der Leyen přednesla svůj první projev o stavu Unie. Její vystoupení dokonale ilustruje, jak to vypadá, když zcela neúspěšná ministryně obrany (zde, zde) dostane na starost něco ještě složitějšího a nesrovnatelně většího, než je bundeswehr. Nebo její vystoupení ukazuje, co se stane, když jr předsedou Evropské komise angažovaný zelený lobbista bez skrupulí a špetky zdravého rozumu. Nebo to je ukázka, jak to vypadá, když v čele 440 milionů lidí stane zcela nevhodný a zároveň všeho schopný člověk. V každém případě někdo, kdo na tomhle postu nemá co dělat.

Celá Evropa, nejen země sdružené v Evropské unii, má problém s onemocněním covid-19. Ani vědci se neshodují na tom, co tenhle koronavirus může napáchat, a politici se tomu, snad podle jejich rad, snaží předcházet. Kvůli tomu, aby se EU, tedy především Itálie a Španělsko, mohla z následků jarních karantén a vypnutí celých zemí vzpamatovat, si členové Unie pod taktovkou předsedkyně půjčují společně 750 miliard eur, což je zcela bezprecedentní krok, ke kterému podle původních reglementů nikdy nemělo dojít.

Paní předsedkyně to však nepovažuje za hlavní problém.

Do EU přes Itálii, Španělsko a Řecko, případně Maďarsko, stále pronikají statisíce ilegálních migrantů ročně. Bez vzdělání, bez kompatibilní kultury, ale především a ve velké většině mladí muži jiné víry. Muslimského vyznání, proč to neříct, že. Z těch, co přišli do Německa v roce 2015 (milion), jich po pěti letech pracuje asi polovina. Podle nich samotných. Další a další migranti přitom nasedají do člunů, aby se dostali na řecké ostrovy nebo do italských přístavů, kam je svážejí lodě aktivistů nerespektujících zákony evropských zemí. Na nic z toho nenašlo vedení Unie řešení, kromě opakovaného tlaku na jejich povinné přijímání členskými zeměmi. Což odmítá většina jejich obyvatel. Ve Francii a Německu, největších zemí EU, již celkově imigranti z neevropských kulturních okruhů představují milionové skupiny, které mění demografii a kulturní i právní poměry v obou zemích.

Paní předsedkyně to však nepovažuje za hlavní problém.

Prioritou je pro ni co nejradikálnější snižování emisí oxidu uhličitého v celé EU. Jenže to je prioritou právě jen pro ni a většinu europoslanců, nikdo jiný na světě o to neusiluje. Takže v atmosféře a globálním klimatu se to nijak neprojeví. Projeví se to však na zadluženosti členských zemí (například třetina ze 750 miliard eur společného dluhu na nápravu škod po koronavirových vypnutích ekonomiky má podle ní jít na „nastartování zeleného růstu“), zvýšení cen, na poklesu konkurenceschopnosti až dramatickému pádu. Ten aktuálně hrozí automobilkám, které Brusel nutí k rychlé masové produkci elektromobilů (drahých, nebo státy dotovaných). A samozřejmě hrozí i všem, kteří jsou závislí na energetice, tedy na dodávkách elektřiny a tepla, neboť ta má do roku 2050 přejít na bezuhlíkové a obnovitelné zdroje. Ale zjevně bude na tlak na dřívější termíny. Třeba 2040. Což je tlak, který hrozí úplně všem lidem v Unii. Protože každý si chceme za přijatelnou cenu rozsvítit, nebo zatopit tehdy, kdy to potřebujeme. Což energetika pod taktovkou paní předsedkyně nebude už za pár let schopná zajistit.

Jestli dospělý člověk tváří v tvář zatím nevyzpytatelnému viru, nelegálnímu přívalu cizinců, růstu agresivity souseda s velmi silnou armádou, který Unii navíc nepokrytě vydírá, pokračující válce v Sýrii a Libyi, špatně předvídatelnému Rusku, které zároveň dodává do Evropy spoustu zatím nepostradatelného plynu, jestli s vědomím toho všeho dokáže dospělý člověk prohlásit za hlavní cíl pro 440 milionů lidí rychlé snižování emisí oxidu uhličitého, které ještě navíc nebude mít na globální klima prakticky žádný vliv, nemá na místě předsedy Evropské komise co dělat.

Převzato z webu iUhli.cz