29.1.2020 | Svátek má Zdislava


EVROPA: Kosovské mýty

29.1.2008

Pro pokračování velmi zajímavé diskuze o Kosovu si dovoluji připojit několik tézí, jejichž smyslem je ukázat na mýty, často převzaté přímo z nacionalistické propagandy jedné ze stran krize, které se tradičně do podobných diskuzí v českých médiích a politice nabalují. Proloženě proto na začátku každého bodu uvádím mýtus sám – komentuji neproloženě:

Mýty historické a nedůležité, přesto fungující:

1) Kosovo je historickou tisíciletou územní součástí Srbska – ve skutečnosti bylo jeho formální součástí pouhých několik desítek let ve dvacátém století. Z tohoto pohledu by Maďarsko mělo stonásobně větší nárok na Slovensko, Česko na Lucembursko a Slezsko, a Rakousko na půl Evropy.

2) Kosovo je kolébkou srbské kultury – mocenský pragmatismus půl tisíciletí osmanské správy Balkánu (včetně Maďarska) vycházel z poznání, že nejjednodušším způsobem výběru daní je spolupráce s uznanými církvemi. Islám uznává křesťanství a židovství jako víru „lidu Písma“. Pravoslavná a katolická církev, stejně jako židovské obce, byly v době, kdy „civilizovaná Evropa“ vedla po staletí náboženské války a vyvražďovala židovská gheta, legální součástí státní správy. Měly za povinnost vést matriky a záznamy o majetku, a samy vybíraly daně pro osmanského sultána. Za to měly – po převážnou část doby bez konfliktů a problémů - ochranu státu a podporu výstavby kostelů, klášterů a modliteben. V Kosovu tedy, stejně jako na celém území Balkánu, nevznikala pouze lokální pravoslavná srbská, ale i islámská, a katolická církevní kultura. Pro srovnání: Toleranční patent Josefa II u nás přišel až o několik set let později a protestantské modlitebny nesměly ani vypadat jako církevní stavby. Mnohonárodnostní a multikulturní symbióza na Balkáně byla zničena až na konci devatenáctého století pod modernizačním vlivem oslabení a vnitřního rozkladu osmanské správy a ideologie národních, jazykově definovaných identit v západní a střední Evropě. To, co prožívá Balkán v posledních desetiletích, je pouze opožděné, velmi nepragmatické – a o to nesmyslnější – národní obrození.

3) Bitva na Kosově poli (1389) je určujícím motivem dějin srbství a zdůrazněním mravní a historické oprávněnosti srbské kontroly nad Kosovem – Identita a vazalská loajalita se ve 14. století nekryly s pojetím jazykového národa, které vzniklo až v 19.století. Ve skutečnosti na obou stranách bitvy bojovali i vazalové, které bychom dnes označovali za Srby a Albánce. Tehdy bez ohledu na rodný jazyk osobně a se svými oddíly sloužili podle vazalské přísahy buď osmanskému sultánovi, nebo srbskému králi. Albánci tehdy navíc byli převážně katolíky a ne muslimy, a většina z nich bojovala na „srbské“ straně. Dobově zcela normální byl i velmi rychlý dynastický sňatek vítězného sultána s pozůstalou po padlém (či po bitvě popraveném) srbském veliteli. Pro srovnání: Česká republika také nenárokuje území dnešního Rakouska jenom proto, že Přemysl Otakar II prohrál bitvu na Moravském poli, které tam leží.

Důležité mýty ze současnosti

4) Srbové v Jugoslávii dopláceli na Albánce – Tito věřil, že Albánie se stane součástí Jugoslávie, či Balkánské federace. Proto udělal z Kosova výkladní skříň jugoslávského socialismu vůči Albánii. Federace – nejen Srbsko - doplácela na neuvěřitelně plýtvající a nevýkonný systém samosprávy a uměle industrializované ekonomiky – a nejenom v Kosovu. Tam tento nesmyslný model byrokratického řízení, závislý pouze na dotacích z centra, společně s mimořádně nízkou kvalitou vzdělávací soustavy a vysokou porodností Albánců vytvořil už v sedmdesátých letech stav mimořádně velké nezaměstnanosti, nevýkonnosti - a zhora i zdola organizované korupce. Takto stavěný systém byl velmi křehký a nestabilní. V okamžiku, kdy do něj srbská strana namísto odstraňování nevýkonného systému korupce (projekty posttitovské reformy a demokratizace federálního systému) vnesla národnostní otázku jako deklarovanou příčinu potíží, byla eskalace vztahu obou národností v Kosovu jen otázkou času.

5) Srbsko muselo zasáhnout, aby chránilo Srby v Kosovu – Ať už byly problémy v jugoslávském Kosovu jakékoliv, jejich příčinou nebyla národnostní otázka, ale nevýkonnost komunistického systému, který plodil chudobu (přesněji nebohatství ve srovnání s jinými částmi země i západní Evropou)a stav nestejných příležitostí k uplatnění. Zrušení autonomie Kosova v roce 1989 bylo nejenom protiústavní, ale především naprosto hloupé, protože znemožňovalo klidné jednání o řešení všech, tedy i národnostních, problémů. Miloševič promrhal řadu let odmítáním jednat s jednoznačně nenásilnou reprezentací kosovských Albánců kolem Ibrahima Rugovy, stoprocentně neislámskou a občanskou, věřící po dlouhou dobu dokonce v možnost rekonstrukce jugoslávské federace. Teprve, když Miloševič zničil jejich legitimitu, objevila se v druhé polovině devadesátých let nová radikální generace a UCK, prosazující násilné metody odporu. Eskalace násilí se stala nevyhnutelná.

6) Srbsko nechtělo vyhnat Albánce z Kosova – velká vlna vyhánění Albánců na začátku roku 1999 byla pečlivě připravena a koordinována nejvyšším velením armády a policie. To je jediný možný výklad statistické analýzy výpovědí uprchlíků a záznamů z hraničních přechodů do sousedních zemí – vzorek o několika stech tisících datových vstupů. Jejich analýza prokazuje, že na dvou hlavních silničních tazích k hranicím Makedonie a Albánie vyhánění Albánců probíhalo nejprve v oblastech nejblíže k hranicím a postupně dále od hranic tak, aby takto uvolněné silnice nikdy nebyly zablokované a další odsun probíhal plynule. Takový vzorec, stavěný v řadě případů s návazností vyklizování jednotlivých vesnic a čtvrtí měřitelnou v pouhých hodinách, statisticky vzato je nemožný bez úmyslu, plánu a koordinace. Rozhovory naší expertní komise s důstojníky jugoslávské (srbské) armády potvrdily, že jejich doktrína byla postavena na očekávané pozemní invaze NATO do Kosova. Pro ten případ bylo, podle názoru velení, nutné vyklidit nepřátelsky naladěné albánské zázemí, tím zlikvidovat podporu UCK a vytvořením problému s jeden a půl milionem uprchlíků v zahraničí znemožnit, či ztížit politický i vojenský manévrovací prostor protivníka. Masové vyhánění uprchlíků bylo hlavním důvodem pro urychlení vojenského řešení krize, protože západní Evropa nemohla připustit, aby tento problém opustil Balkán.

7) Letecká operace NATO byla neefektivní a nefér – Dosáhla porážky srbských sil s prakticky nulovými vlastními ztrátami a s minimem ztrát mezi civilním obyvatelstvem druhé strany. Z tohoto pohledu byla velmi efektivní – a to i přes opakované chyby v navádění a odsouzeníhodné zásahy civilních cílů a osob. Vojenský velitel, který by se snažil zvýhodnit protivníka, asi neexistuje v žádné armádě na světě. Pozemní invaze by možná byla rytířštější, ale přinesla by tisícinásobně větší destrukci a ztráty ve vlastních řadách a především na civilním obyvatelstvu. Miloševič udělal ve svém rozhodování o Kosovu řadu kruciálních chyb. Zcela chybně vyhodnotil zkušenosti NATO ze čtyřdenní letecké ofenzívy v Bosně v roce 1995, která totálně demoralizovala bosenskosrbskou vojenskou sílu. Následné mírové rozhovory a rozdělení Bosny a Hercegoviny považoval za svoje diplomatické vítězství a věřil, že i v tom nejhorším myslitelném případě se v Kosovu bude opakovat stejný scénář – tedy, že krátká vojenská konfrontace povede k jednání, kde se mu podaří prosadit a mezinárodně potvrdit maximum srbských požadavků. S variantou čistě letecké operace proti vojenským a strategickým infrastrukturním objektům na celém území Jugoslávie až do úplné kapitulace nikdy nepočítal. Rozhodující chybou nakonec bylo, že přikázal mobilizovat kosovské Srby do služby v jednotkách armády a policie, nasazených v Kosovu, čímž znemožnil alespoň lokální toleranci a poválečnou spolupráci. To byla také hlavní příčina, proč velká část Srbů, žijících na jih od řeky Ibar, tedy v oblastech s většinovou populací Albánců, odešla už v červnu 99 s ustupující srbskou armádou a policií. Pomalu nastupující správa mezinárodních okupačních sil potom nedokázala zabránit stovkám etnicky motivovaných odvet a vražd ne Albánců – především Srbů.

8) Uznání nezávislosti Kosova Srbsko nikdy nepřijme – Kosovo je fakticky nezávislé už řadu let. Od roku 89 budovalo na Bělehradu nezávislý systém zdravotnictví a vzdělání, vybíralo daně a platilo, alespoň částečné penze. O to víc to platí od roku 1999. Dnes jde o dva prakticky nekompatibilní ekonomické, soudní, finanční, daňové, vzdělávací systémy, které fakticky nespojuje nic než nevyřešený právní statut. Z tohoto pohledu je Kosovo už dávno státem – ne že by se mi líbil další etnicky deklarovaný stát na Balkáně. Srbsko mezitím plně integrovalo severní část Kosova do svých penzijních systémů, platí tam srbský dinár. Kosovo je i penzijně zcela samostatné a od 1.1.2000 používá euro. Mladá generace Albánců v Kosovu už nezná ani srbštinu. Ať se nám to líbí nebo ne, tyto dvě entity už jsou odděleny. Srbsko, samozřejmě, může kopírovat cestu sudetoněmeckých landsmanšaftů a bavorské vlády vůči Československu a později České republice, ale bude to mít podstatně těžší, protože kosovská vláda pod mezinárodním tlakem už před dlouhou dobou přistoupila na individuální odškodňování za majetek uprchlých nebo vyhnaných srbských rodin, ponechaný v Kosovu. Opět jeden motiv, u kterého nevystačíme s hodnocením na ose dobrý či špatný.

9) Uznání nezávislosti Kosova povzbudí separatismus v celé Evropě a v bývalém SSSR – nebude mít žádný efekt mimo Balkánu. Vliv se určitě projeví v nedokončených řešeních stavu v Bosně a Hercegovině a Makedonii. Do budoucnosti nelze vyloučit ani zatím z mnoha důvodů nemyslitelné sjednocení Kosova s Albánií. Mimo Balkán neexistuje podobná situace, kde by separatistické hnutí mělo tendenci k ozbrojenému odporu na úrovni vyšší než individuálních akcí teroru, neexistuje podobné hnutí s podporou zahraniční moci a neexistuje úroveň vyzbrojení populace, která by výbuch oboustranného násilí provokovala. Politika Ruska na území bývalého Sovětského svazu je mimo jakoukoliv mezinárodní diskuzi a kontrolu, a „příklad“ Kosova může být v tomto případě využit jako argument kdykoli a jakkoliv.

Pro informaci:

Mezinárodní nezávislou expertní komisi pro Kosovo a její výzkum v letech 1999-2000 organizovala a sponzorovala švédská vláda po dohodě s generálním tajemníkem OSN. Ten od komise přebíral i její závěrečnou zprávu, ke které napsal předmluvu Nelson Mandela. Jejími spolupředsedy byl soudce Richard Goldstone z Jihoafrické republiky a Carl Thamm, který zastupoval švédskou vládu. Mezi členy komise byli i Theo Sommer, palestinská politička Hannan Ashrawi, profesorka Mary Kaldor, Michael Ignatieff, profesor Jacques Rupnik a další. To, že jsem byl k práci komise přizván jako jediný její člen z východní Evropy – nikdo mne tam tedy nevyslal - považuji dodnes za jedno z největších profesních uznání v kariéře. Komise měla absolutně svobodnou volbu ve výběru svědků a studiu dokumentů. Jednala s představiteli všech stran sporu, místními i mezinárodními. Jejími členy byli i odpůrci zásahu NATO. Na její popud bylo zpracováno několik právních a statistických analýz, které jsou dodnes citovány jako jedny z nejfundovanějších prací k tomuto konfliktu. Za práci v komisi nebyl poskytován žádný honorář, členům byly hrazeny pouze cestovní náklady a pobyt na místě. Podrobnosti můžete najít na www.kosovocommission.org. Závěrečnou zprávu komise knižně vydalo nakladatelství Oxford Press ve Velké Británii.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.