Minulý čtvrtek na jednání v Bruselu vznikl další plán na záchranu eurozóny, na němž by se prý měli podílet i ostatní členové EU. Moc se o něm zatím neví, dohadovat detaily a konkrétní podmínky si v dnešní turbulentní době nikdo netroufá. Přesto však od té doby neustále slyšíme, že právě vzniká vícerychlostní Evropa a to, zda k tomuto plánu přistoupíme a investujeme do něj požadované miliardy, bude klíčové pro naši další účast v Evropě. A apokalypticky se dodává, že jinak zůstaneme izolováni a Evropa si vše zařídí bez nás.

Působí to dojmem, že se v naší vládě a parlamentu bude rozhodovat o naší budoucnosti na dlouhá desetiletí dopředu, až se fandovi historie vybavují paralely s rokem 1947 a událostmi kolem Marshallova plánu. V jistém smyslu je to sice naruby (tehdy bychom byli příjemci pomoci, dnes bychom přispívali), ale princip je stejný- účast na hospodářském plánu jako základ nového politického partnerství. Nebo neúčast - a cesta do pekel, vedoucí přes izolaci naší zemičky a následné pozření nějakou ambiciózní velmocí, která si povolá našeho ministra zahraničí, a vrátí nám jej jako svého pohůnka. Třeba nad posledním lidovkovým sloupkem Vznik suverénní republiky Česko Luboše Palaty si nejsem jist, jak moc nadsazeně to vyhlášený bijec euroskeptiků myslel.

Já si myslím, že i sebevětší odpůrci současné podoby evropské integrace se děsí naší izolace. Už proto, že tito zarputilí plavci proti proudu obvykle znají dějiny lépe než jurodiví svazáci. A přesto nejspíš budou při hlasování o účasti na tomto plánu odhodlaně hájit naše "Ne". Nepřijde mi to jako nesmysl a upřímně - vůbec se jim nebudu divit.

Pochybná je podle mě už základní premisa, že přistoupení k tomuto záchrannému plánu bude považováno za rozhodnutí o naší účasti na další evropské integraci. Tomuhle Marshallově plánu totiž chybí předchůdce v podobě Trumanovy doktríny a dalších událostí, které tehdy vedly k polarizaci světa a studené válce. V roce 1947 byla Evropa na novém začátku a nikdo netušil, jak se která země vyvine. Za takové situace bylo naprosto logické, že Američané nechtěli podporovat země, které by se případně obrátily proti nim. Proto přihlášení k pomoci z Marshallova plánu zároveň znamenalo rozhodnutí stát se spojencem USA, neboli zařadit se na stranu Západu. Rozhodnutí o zapojení do hospodářského projektu tehdy skutečně mělo i významné politické důsledky.

Dnes na starém kontinentu navzdory hospodářským problémům nevidím žádné politické revoluce či jiné signály, že by se některá z evropských zemí měla stát nepřítelem ostatních. Politické karty jsou rozdané zcela jasně a u žádného člena EU (včetně Británie) nejsou pochybnosti o loajalitě k elementární myšlence evropské spolupráce. Ano, dlouhodobě probíhá polemika o podobě evropské integrace, ale nikdo nezpochybňuje základní potřebu míru a stability, tvořených na bázi evropských civilizačních hodnot. Proto není třeba přikládat projektu společného fondu rozsáhlé politické konsekvence.

Tady totiž nejde o naši budoucnost v Evropě, ale pouze o utopický a ekonomicky nesmyslný projekt měnové unie, do něhož mají být z rozpočtů členských zemí s nejistým cílem investovány stovky miliard. Spolupráce evropských zemí přece nestojí a nepadá se společnou měnou. Krach tohoto projektu by nepochybně způsobil obrovské ekonomické problémy, ale není důvod ho fatalisticky spojovat s rozvratem a chaosem po celé Evropě.

Tím spíše nechápu, proč by podobné dalekosáhlé politické dopady měly být přikládány rozhodnutí o přistoupení zemí, které doposud stály mimo eurozónu. Byli jsme Evropany i bez eura v době, kdy alespoň zdánlivě fungovalo, tak proč by měly vznikat pochybnosti teď, kdy se začíná i oficiálně připouštět, že celý ten projekt byl špatný?

Naši příslušnost k západní civilizaci, severoatlantickému obrannému společenství a evropské politické unii jsme v posledních dvaceti letech opakovaně dávali najevo a byli jsme ochotni za ni i riskovat. Naše vůle je i dnes zcela zřejmá - chceme se aktivně podílet na dalším vývoji v Evropě. Včetně toho, že se jako zodpovědní podílníci ozveme, když budeme cítit, že se naše společenství ubírá špatným směrem - jako je tomu nyní. Není důvod, aby naši neochotu dávat své peníze do jednoho objektivně pochybného projektu kdokoliv vnímal jako uzavření do sebe.