Vraždy v Paříži už pevně vstoupily do našeho vědomí a první šok z nich je za námi. Nyní je nasnadě otázka: „Co dál, jak na ně zareagovat?“

Zaprvé, „Jenom ne strach!“ Teď se sice všichni solidarizují se zavražděnými novináři a karikaturisty, ale důležité je, aby nám to vytrvalo. Oni byli zavražděni kvůli svobodnému myšlení, tisku, projevu a kreslenému humoru. Na tuto svobodu, na níž stojí naše civilizace, rezignovat nesmíme.

Není jediného spravedlivého důvodu, proč by ve svobodné společnosti právě jedno náboženství a jeho zakladatel či doktríny nesměli být kritizováni a satirizováni. To by bylo nehodné svobodných lidí.

Ale přesně toto doporučení - nasadit si náhubek a obalit se autocenzurou – už v minulosti nabízeli mnozí šéfredaktoři a politici. Ať se každý rozhodne, jak chce, ale někteří z nás na svobodné myšlení a projevy nerezignujeme nikdy.

Zadruhé, tajné služby mnoha zemí nás už dávno varovaly, že Evropané, kteří odjeli do Sýrie či Iráku bojovat na straně tzv. Islámského státu, po svém návratu do Evropy představují jasné a bezprostředně přítomné nebezpečí. Tzv. Islámský stát slouží jako ideologický, propagandistický a rekrutující magnet pro islamisty z Evropy.

Po vraždách v Paříži je pro Evropu jeho existence netolerovatelná. Územně jej zapouzdřit nestačí, nutné je definitivně jej zničit. Pro nás už totiž představuje existenční hrozbu. Bombardovací kampaň proti němu by měla trvat tak dlouho, jak bude nutné, aby byl zničen.

A zatřetí, opakovat donekonečna mantru, že „islám je náboženstvím míru“, nám taky nepomůže. Mnozí muslimové, snad většina, jsou nenásilní a pohostinní lidé.

Ale v rámci islámu existuje odhodlaná menšina, která tyto postoje nesdílí, leč sdílí postoje velice jiné. Tito lidé jsou taky muslimové a vyznávají islám, který není náboženstvím míru, nýbrž náboženstvím války a smrti.

A malérem je, že pro společnost jsou vždy rozhodující nikoli pasivní většiny, nýbrž odhodlané menšiny. Ty uvnitř islámu jsou strašné.

Expert na islám Daniel Pipes připomíná, že průzkumy veřejného mínění mezi muslimy v Evropě ukazují, že zatímco 85 % evropských muslimů jsou umírnění a na násilí nepomýšlejí, 15 % z nich jsou islamisté, kteří touží uvalit islámské náboženské právo šaría na všechny, i nemuslimy, a třetina z islamistů, tj. 5 % procent muslimů všech, považuje za účelem uvalení práva šaría za správné i zabíjení jinověrců.

Co z toho plyne? Jednak to, že je správné ujistit umírněné muslimy, že mohou žít v naší evropské společnosti klidně a bez obav a těšit se všem právům a svobodám evropských občanů. Dále i to, že od nich na oplátku očekáváme, že se od vražedných útoků svých radikálních souvěrců budou nejen distancovat a odsuzovat je, ale že pro to v rámci islámu i něco udělají. O tom, jaký je a bude islám, nebudeme rozhodovat my nemuslimové, ale jen oni, muslimové.

Otázka islámu v Evropě je věcí vážnou – smrtelně vážnou, jak se ukazuje. Měli bychom se k ní postavit čelem; neměla by být establishmentem zametána pod koberec a tak přenechávána šaškům, kteří se nezmohou na nic lepšího než na „doporučení“ nejíst kebab a venčit prase. Otázka islámu v Evropě je otázkou, kterou by měli brát vážně rozumní a odpovědní lidé.

No a konečně, platí-li, že veliká většina muslimů je mlčící a nenásilná, ale malá menšina nenávistná a netolerantní, a v jejím rámci ještě menší menšina dokonce vražedná, pak je nasnadě moratorium na další muslimskou imigraci do Evropy a do České republiky; předem totiž nikdo neví, zda konkrétní muslimský imigrant bude patřit k umírněně většině, nebo k radikální menšině. Čím více muslimských imigrantů bychom měli, tím více by stoupal i počet radikálů mezi nimi.

A toho nemáme zapotřebí.