Pochopitelně není v mých silách přečíst všechny články o imigraci, které se objevují v papírových i internetových médiích. Diskuse o imigraci probíhá na mnoha rovinách – a je velice živá. Na jedné straně jsou nadšenci, kteří jsou přesvědčeni, že bychom měli pomáhat všem, kteří se plaví přes Středozemní moře do Evropy. Svůj postoj zdůvodňují buď morálně (máme morální povinnost pomoci všem chudákům, kteří do Evropy proudí), nebo prakticky (Evropa vymírá a úbytek obyvatelstva je třeba někým nahradit; proto se nám běženci z Afriky vlastně hodí). Praktická zdůvodnění na tomto konci spektra jsou ovšem mnohem méně početná než ta morální.

Na druhé straně jsou ti, kteří odmítají přijímat jakékoli běžence. I u této názorově vyhraněné skupiny nacházíme jak zdůvodnění morální (nemáme žádnou povinnost pomáhat těm, kteří si nedokáží ve vlastní zemi udělat pořádek), tak praktická (nedokážeme zvládnout příliv migrantů, který nutně ještě zesílí). Na tomto konci spektra jsou naopak praktická hlediska zastoupena mnohem výrazněji než argumenty morální.

Morální hledisko

Domnívám se, že člověk by neměl žít sám pro sebe a neměl by být sobecký. V zásadě bychom měli pomáhat lidem v nouzi. Neměli bychom být lhostejní k lidskému utrpení.

Znamená to však, že mám trpně snášet, když někdo vnikne do mého bytu či domu proti mé vůli a vezme si tam, co chce? Jsem přesvědčen, že nikoli. Takové věci se však již dějí v jižní Itálii a troufnu si předpovědět, že se budou dít stále častěji.

To, že nemám být sobecký, podle mne neznamená, že moje vlast má přijímat miliony uprchlíků z Afriky. Takové rozhodnutí už ani nemůže být morální, protože je vynucené. Pomáhat máme, ale ne za cenu zničení vlastní rodiny či naší společné vlasti.

Praktické hledisko

Pokud věci půjdou samospádem, proud uprchlíků bude sílit. Příští rok můžeme čekat ne už desetitisíce a statisíce, ale miliony uprchlíků. Tento nápor Evropa nezvládne. Pokud se ještě budou konat řádné volby, nutno počítat s tím, že budou posilovat strany, které jsou dnes označovány buď za extrémistické, nebo (častěji) za populistické – tedy strany, které příliv uprchlíků odmítají. V zemích zasažených touto imigrací (v první řadě jde o Itálii a Řecko, v druhém sledu o Španělsko a Francii) může dojít až k občanské válce a ke zhroucení demokratických institucí. Může k tomu dojít dříve, než tyto „populistické“ strany zvítězí, nebo nedlouho poté.

Absence řešení

V diskusi zaznívají nejrůznější názory, zatím jsem ale nenarazil na schůdné komplexní řešení. Za schůdné řešení nepovažuji návrhy krajních extrémistů (všechny je zlikvidovat a žádné sem nepouštět). Někteří konzervativci – u nás např. Roman Joch – navrhují zřízení táborů pro tyto uprchlíky ještě na africkém území. Toto řešení by dle mého názoru bylo schůdné technicky a vojensky, přinejmenším zatím však nebude schůdné politicky.

Co je třeba vzít v úvahu

Doprava uprchlíků do Evropy je zřejmě nesmírně lukrativní byznys. To, co nyní napíšu, nemohu nijak dokázat, nicméně připadá mi to jako nejpravděpodobnější popis toho, co se vlastně děje.

Afrikou procházejí lidé, kteří lákají místní obyvatele na cestu do Evropy. Slibují jim, že za značný peníz je tam dopraví, a jakmile se tam jednou dostanou, bohatá Evropa se o ně postará. Buď jim nabídne práci, nebo jim vyplatí štědré sociální dávky. V každém případě jim Evropu vylíčí jako ráj. Cesta do tohoto ráje je ovšem velmi nákladná – ten, kdo se tam chce vypravit, musí zaplatit tisíce dolarů či eur.

Často se pak celé rodiny spojí, aby nějakého svého příslušníka dopravily do tohoto ráje. Adepti na vstup do ráje zaplatí horentní sumu a čeká je cesta přes Saharu. Obávám se, že při této cestě zahyne možná ještě více lidí, než při plavbě přes Středozemní moře.

Převaděči pak naloží v Libyi „uprchlíky“ na loď, kterou nasměrují na Lampedusu či k jinému cíli, a ponechají je vlastnímu osudu.

Jaké je ovoce této činnosti?

Z Afriky odcházejí silní a zdatní – ti, kteří by mohli být elitami své země. Bohatství – velice skrovné bohatství – těchto zemí končí v kapsách nám neznámých převaděčů. Ti mají byznys patrně dnes již lukrativnější než je pašování drog nebo obchod s bílým masem. A nebudou mít žádný zájem, aby jim zdroj jejich pohádkových příjmů vyschl, dokud bude z nebohých Afričanů co ždímat. Jejich finanční moc se bude propojovat s mocí politickou. Budou schopni uplácet. Výsledkem bude podivné ztroskotávání snah o zamezení proudu uprchlíků do Evropy, ať už budou tyto snahy vedeny jakýmikoli motivy.

Trochu jiná je situace na Blízkém východě. Tam politická korektnost velí „nediskriminovat“ mezi muslimy a křesťany, případně jezídy. V uprchlických táborech jsou křesťanské vdovy s dětmi. Jejich muži byli zabiti muslimy. Řeči o tom, že je lepší „pomáhat na místě“, jsou v jejich případě pouhým fíkovým listem. Osud křesťanů na Blízkém východě je zpečetěn, stejně jako tam byl v padesátých a šedesátých letech zpečetěn osud židů. Každý, kdo tvrdí něco jiného, si prostě lže do kapsy. Buď těmto ženám a dětem pomůžeme prchnout z pekla, nebo tam zahynou. Na rozdíl od (mnoha, ne všech) muslimů, kteří zabíjeli „ty druhé“ (šíité sunnity, sunnité šíity, ti i oni Kurdy), jim lze „vytknout“ jediné: nezachránily si život konverzí k islámu. Stojí ještě za zmínku, že tyto ženy a děti na lodích ve Středozemním moři z pochopitelných důvodů nenajdeme. Nepatří totiž k elitě.

Drsné, ale jediné řešení

Je to tvrdé, ale jedinou cestou, jak zabránit zkáze evropské civilizace, je okamžitě začít vracet všechny běžence plavící se přes Středozemní moře. Asi tak, jako když komunistická vláda v září roku 1969 zrušila přes noc všechny výjezdní doložky a vrátila vlaky plné lidí směřujících na Západ domů. Jen to zlomí dnes již obrovskou moc oněch záhadných převaděčů. Pak je možno hovořit o osudu těch, kteří již v Evropě jsou, a pak bych se nebránil ani nějakým jednorázovým kvótám. A nastavil bych přísná měřítka. Vyžadoval bych asimilaci, nikoli integraci. Ať si mě „politicky korektní“ třeba proklejí. Pokud tito lidé chtějí integraci, ať se vrátí do Afriky nebo na Blízký východ.

Pak můžeme rovněž hovořit o tom, co udělat, aby se Afrika pozvedla a aby z ní lidé netoužili prchat. Neomezeným přijímáním běženců se dlouhodobě ve skutečnosti podílíme na jejím zbídačování. Nechť v ní zůstanou ti, kdo pracovat mohou, a snažme se pomoci těm, kteří pracovat nemohou – vdovám po zavražděných, nemocným dětem.

Následujících deset let rozhodne. Buď evropská civilizace přetrvá, nebo to tu bude brzy vypadat jako v Africe. Jde o naši volbu.