Jak marné volání do tmy. Neuběhlo příliš mnoho času a Barma je zapomenuta. Média ji odstrčila na vedlejší kolej. Sem tam nějaká ta reportáž, sem tam nějaký ten článek v novinové rubrice druhořadých zpráv. Vše je předloženo na vysvětlenou, že „tam“ v předalekém světě za devatero řekami, devatero horami a devatero moři je vše postaru. Nás to vlastně zajímat nemusí. Jsme malý národ v malé zemi v malé Evropě. O skutečně důležitém rozhodují „jiní“ a „jinde“.

Evropa je krajina pozoruhodná bez přestání. Uhrančivá svou krásou a nevšedností, bohatá na kulturní rozmanitost a tradice. Její minulost je plna sladkých vítězství i nelidsky trpkých nezdarů. Byla vždy silným a nenapodobitelným fenoménem a inspirací. Jeden by se divil, proč právě ona je dnes nejmírumilovnějším kontinentem. Proč zrovna Evropa má být ostatním dávána za vzor pro akcent, kterým povyšuje význam svobody jedince nade všechno?

Soulad a harmonie mezi vyznavači neroztodivnějších kultur a životních směrů představuje pro Evropu nepsaný kánon. Řekli byste, že tento poměrně poklidný ostrov mezi bouřlivými proudy oceánu globálního zmatku znázorňoval povětšinou všemu pokojnému a klidnému nepřehlédnutelné riziko? Že Evropa byla spíše důkazem neschopnosti národů a jejich reprezentací přistoupit na základní konsenzus? Že Evropa nevyčnívala ani tak svou svobodomyslností a liberalitou jako nemožným a neodnaučitelným sklonem k pěstování všelijakých odrůd diktatur a totalitarismů?

Vývoj dost změnil. Či pravděpodobněji zkušenost. Nynější evropská svornost nevznikla na zelené louce. Trnitá cesta neshod, neporozumění, averzí a apokalyptických katastrof dvou světových válek donutila nejpovolanější pohlaváry k jednání za společným stolem o společném osudu v převratně se měnícím tehdy moderním, dnes už postmoderním prostoru. Německo a Francie přes občasné narážky drží pohromadě jako základní spojenecký svazek uvnitř Evropy. Britové se konečně odpoutali od tradičního evropského odcizení a po pádu komunismu ve střední a východní Evropě vše vypadá na další rozkvět tolikrát zatracovaného a zpochybňovaného projektu.

Evropa se drží na špici mezi světovými demokraciemi. Jen jedno jí chybí. Se Spojenými státy se nemůže prozatím ani náznakem rovnat v intenzitě prosazování demokratických hodnot mimo západní teritorium.

Doma si Evropané demokracii uchovají. Ale stačí to? Zastávám názor, že ne. Dosažení demokracie v uceleném formátu lidských práv, rozdělení jednotlivých mocí a záruky rovného postavení menšin sebou přináší odpovědnost za prosazování těchto kvalit v oblastech nesvobody.

Evropa nemusí být nutnou kopií Ameriky. Vojensky Spojené státy beztak nedožene a demokratizace ve stylu Iráku nezní příliš nadějně a důvěryhodně. K dosažení poctivých cílů nelze použít pochybné a diskutabilní prostředky.

Ačkoli se na Bushovo irácké dobrodružství můžeme dívat se sebevětší nenávistí, nikdy nepřestaneme pociťovat rozhodující nechuť k evropským hráčům. Neokonzervativní Amerika alespoň nějaký recept nabídla. Jakou alternativu k činnosti transatlantického partnera představila evropská elita? Ruce v kapsách? Děkuji, nechci.

Zpřísnění sankcí proti barmské juntě, na kterém se shodli ministři zahraničí členských států EU, je důkazem, že se na evropském nebi vyjasňuje. Evropské státy si tváří v tvář masakru ve vzdálené despocii uvědomily, že svět je příliš nehostinné místo pro sólové pokusy. A pokud si chtějí udržet kontakt s realitou, musí polevit ve zdůrazňování rozporu mezi sledováním národních zájmů a kráčením k těsnějšímu spojení v zahraničněpolitických souvislostech.

Barma možná bude uložena k ledu mainstreamové žurnalistiky na několik příštích desetiletí. Citlivá srdce západních intelektuálů prasknou hořem, OSN si opět připomene svou nezadržitelně rostoucí plonkovost. Přesto jistá naděje na závěr: Evropa natrvalo přistoupí na to, že si dosud svou slabost způsobovala sama a že v záři reflektorů globalizujícího se světa nemá nic moc na výběr. Konkurence sílí, tlak se neutěšeně zvyšuje. Přežívající bariéry ztrácí smysl. Pole postupné federalizace je otevřeno. Stačí vstoupit.

Nebo ne. Evropské státy nepustí z úst pevně na starovlasteneckou logiku přivázaný tradiční rozměr vydržování hranic, které Evropu poněkud nesmyslně člení drahně let a se kterými tu zůstane tradičně bahnitá půda pod nohama. To ale potom demokratům v Barmě a jinde vesele zamávejme a s omluvou, že si nevíme rady sami se sebou, s rukama v kapsách, apartní dýmkou mezi zuby a snobskými žvásty kritizujme „nechutně“ iniciativní hypervelmoc Ameriku.

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H. Borovského