Snad každý zná tento starý film z poloviny 60. let 20. století. Je úsměvným připomenutím a oslavou nejen hrdinů, raných aviatiků, ale i ukázkou, že každý z účastníků leteckého závodu Londýn-Paříž, každý zástupce jednotlivých zúčastněných národů a zemí je úplně jiný.

Stejně tak působilo dílo Davida Černého Entropa zavěšené ve vestibulu jedné z eurounijních budov v roce 2009. Můžeme mít Davida Černého rádi nebo neradi, ale toto dílo, zvláště v inertních prostorách bruselské instituce, jasně ukázalo odlišnost jednotlivých zemí a národů. To se celkem pochopitelně unijním činovníkům nelíbilo, a proto musel být tento artefakt sejmut a odvezen. Jenom doufám, že tehdejší zmocněnec pro naše předsednictví EU, které bylo v polovině ukončeno shozením Topolánkovy vlády Jiřím Paroubkem, dnes poslanec EP Alexandr Vondra, má repliku, nebo alespoň fotografii Entropy zavěšenu ve své bruselské poslanecké kanceláři.

Proč zmiňuji dvě formou tak odlišná díla - film a výtvarný artefakt? Ona totiž mají stejný obsah, ukázaný různými způsoby. A že už je to všechno dávno pryč? Není!

Viktor Orbán za Maďarsko a Mateusz Morawiecki za Polsko se postavili proti jedné podmínce čerpání finančních prostředku z fondu obnovy EU. Že na tom fondu není nic špatného se můžeme sice přesvědčovat, ale tak obrovského zadlužení, které pomůže hlavně silně zadluženým zemím evropského jihu, by se rozumné země neměly vůbec účastnit. Stanovisko našeho ministerského předsedy na jednání ER v létě t.r., že „nechce dělat troublemakera“, je opravdu projev vysoké politiky. Pokud je to v zájmu jeho země, on troublemakera dělat musí! A je v zájmu naší země nechat se zavléci do dluhové pasti, která bude splácena od roku 2058 našimi pra, pra, prapotomky? 

Kdo nám, resp. jemu dal právo zadlužit tak daleké generace? To nemáme vlastních dluhů daných rozpočtem 2020 a 2021 dost? Copak nám to ztřeštěné rozdávání ze státního dluhu nestačí? Copak si k dluhům zdůvodňovaným corona-situací přibereme ještě další, unijní? Ručit budeme všichni za všechno, ale čerpání bude přidělováno podle určitých kriterií. Jakých a kdo je vymyslí? Budou to kriteria, která vymyslela ER. Jaká asi ta kriteria jsou, si můžeme spočítat: jsou taková, aby unifikace zemí EU (stále upozorňuji: neplést s Evropou!) pomocí dluhu byla ještě vyšší. České přísloví „spolu chyceni, spolu oběšeni“ bychom mohli začít měnit na „spolu zadluženi, spolu svázáni“. Nebýt Maďarska a Polska. I když i tady EU vymyslela fintu a „zvažuje vyplácení prostředků z fondu obnovy EU mimo Maďarsko a Polsko“. Tak odpornou formulaci jsem už neslyšela hodně dlouho a že se jich v unijním slovníku objevuje dostatek. Pokud se hodí mávat klackem evrounijní jednoty, tak všichni spolu, pokud se to nehodí, tak někoho obejdeme, vyškrtneme, prostě jako by nebyl.

A proč se vlastně Maďarsko a Polsko tolik brání jedné podmínce nazvané „právní stát“? Opět si můžeme o právu v obou z těchto státech myslet cokoli, ale každý národ, každá země, která je členem EU, má svoji vládu, svůj parlament a svoje soudy!

Ano, každá země je jiná. Je to dáno přírodními podmínkami, vlastnostmi jejích obyvatel, jejich naturelem a temperamentem. Tak se postupně vyvíjely národy Evropy. Každý trochu jinak vzájemným stýkáním a potýkáním. Postupně jsme se dobrali k modelu demokratického rozhodování a jeho úroveň je v každé zemi dána mentální, kulturní, ekonomickou a právní úrovní, k jaké její obyvatelé dospěli. Dospěli a rozhodli se ve volbách. (Jen si vzpomeňte na pokřik EU, když si rakouští občané dovolili zvolit Jörga Heidera ze Strany svobodných. Brusel tehdy nad touto zemí málem vyhlásil „stanné právo“. Jediný, kdo se rozhodnutí Rakušanů zastal, byl Václav Klaus.)

Milá, miloučká EU, nech nás žít! Stačily nám předpisy o „rovných okurkách a zahnutých banánech“. Rum a pomazánkové máslo bylo sice pouze o přelepení etiket, ale likvidace pěstování cukrovky už byla pro naši zemi dražší. Elektrárny jsme za drahé peníze (pro spravedlnost, i z fondů EU) odsířili, v obcích jsou čističky vod a všichni nakupujeme v Lidlu (tady snad přeháním). Ale to jsme ještě nevěděli o Barcelonské úmluvě, Istanbulské smlouvě, o sdílení běženců, nebo pod pláštíkem jakých jiných slov se tato zlovolná snaha skrývá a o Zeleném údělu, který bude přijat a vynucován sankcemi (prý) hlava nehlava. Kdopak bude ochoten dělat troublemakera?

„Nech nás žít“ se snadno řekne. A bylo by to možné i snadno uskutečnit. Úplně by pro začátek stačilo, aby nařízení z Bruselu nebyla automaticky přijímána poslaneckou sněmovnou jako nadřazená našim právním normám. Tím bychom snad mohli začít a tím bychom si zachovali kousek svobody.

Zatím se o zbytky i naší svobody zasazuje jen Maďar Orbán a Polák Morawiecki.