Evropská unie kráčí tam, kam směřovalo Rakousko-Uhersko

Češi slavili 100. výročí vzniku Československa. Po Rakousku-Uhersku neuronili slzu. Bylo by však užitečné připomínat si osud mocnářství – už jen proto, že v lecčems připomíná Evropskou unii.

Žalář národů?

Rakouská monarchie byla označována za žalář národů. Mnozí čeští velikáni se ale o ní vyjadřovali smířlivěji.

„Kdyby nebylo Rakouska, musili bychom ho vytvořiti,“ tvrdil František Palacký. Později ale deziluzí z habsburské monarchie vyjádřil větou: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

Také T.G. Masaryk zastával názor, že Rakousko-Uhersko je možné „trpělivou a usilovnou prací zdemokratizovat“. Nakonec se ho ale vzdal a odešel do exilu, kde usiloval o nezávislost Čechů na Rakousku.

Češi si v habsburské monarchii stěžovali, že neřídí své osudy a bývají přehlasováni rakouskými a českými Němci. C. a k. monarchii spojovali se slovem „útlak“. Jeho intenzitu shrnul Jára Cimrman do výstižné teze „úpíme, ale dá se to vydržet“.

V posledních letech úpí některé (zejména menší) země Evropské unie. V době, kdy se mnohá zásadní rozhodnutí přijímají většinově a státům se přidělují hlasy podle lidnatosti (systém dvojí většiny), bývají přehlasovány.

V Evropské unii zpravidla platí to, na čem se dohodnou Němci a Francouzi. A po odchodu Britů vliv tohoto tandemu ještě vzroste.

Euro na věčné časy

V rakouské monarchii vedlo k pnutí jak nerovné postavení národů, tak hospodářské a sociální rozdíly mezi bohatým centrem a zaostalými oblastmi – zejména Haličí, Podkarpatskou Rusí a balkánskými zeměmi. Tyto rozdíly zůstávaly propastné. Překonat je nedokázala ani společná měna – zlatý a později rakousko-uherská koruna.

V Evropské unii mělo rozdíly vyrovnávat euro. Studie německé investiční společnosti Flossbach von Storch ale ukazuje, že jeho důsledky byly opačné – nůžky mezi státy eurozóny se rozevírají, majetkové nerovnosti mezi nimi rostou. Sever Evropy vedený Německem prosperuje, jih stagnuje, v některých případech dokonce upadá.

Jižní státy eurozóny úpí, euro je pro ně příliš tvrdé. Obviňují Němce a jejich bohaté spojence, že euro slouží jejich zájmům. (Mají pravdu, kdyby Německo z eurozóny vystoupilo, německá marka by posílila, což by exportní schopnosti státu omezilo.)

Jižní státy eurozóny už nemůžou devalvací měny podporovat vývoz, a tím i celou ekonomiku. Musely si utáhnout opasky, omezit náklady práce a růst mezd. Říká se tomu vnitřní devalvace a je bolestivější než devalvace měny.

Jenže proč si Italové, Řekové, anebo Španělé vlastně stěžují? Pravidla hry v eurozóně přece předem znali. Do eurozóny nespadli jako Češi pod Habsburky po prohrané bitvě na Bílé hoře. Vstoupili do ní dobrovolně dokonce se do ní hrnuli.

Nynější situace, kdy jedni prosperují a druzí, kteří jim nejsou schopni ekonomicky konkurovat, zaostávají a utahují si opasky, ale není udržitelná. Může vést (a leckde už vede) k revoltám voličů i revoltám vlád vůči Bruselu a unijním partnerům, jako nyní v Itálii.

Vzhůru k federaci!

Rakousko od roku 1867 fungovalo jako dualistická monarchie rakousko-uherská skládající se z Předlitavska (země rakouské, české, Halič a Slovinsko) a Zalitavska (země spadající pod uherskou správu). Každá část říše měla svou vládu, společné zůstávaly obrana, zahraniční politika, obchod, finance a samozřejmě císařpán.

Arcivévoda František Ferdinand d’Este a Karel I., nástupce Františka Josefa I. chtěli Rakousko-Uhersko předělat na federaci. (Karel dokonce 16. října 1918 vydal dekret o federalizaci Předlitavska.)

Ani jeden k tomu nedostal příležitost. První byl zavražděn, druhý usedl na trůn v době, kdy byl osud mocnářství zpečetěn. Po válce už národy nechtěly mít s Rakouskem nic společné, ani federaci.

Eurofederalisté teď vlastně směřují tam, kam mohla dospět c. a k. monarchie – k federaci. Avšak opačným směrem, ne rozvolňováním společenství, ale utahováním šroubů.

K federaci už evropské státy posunuly Maastrichtská a Lisabonská smlouva, které přiměly Brity říct Bruselu „goodbye“. Jejich exit však Francouze a Němce nedonutil snížit otáčky unijního motoru, zpomalit a ohlédnout se, jestli na své cestě k těsné a stále těsnější Unii neztrácí souputníky.

Hned po britském referendu vydali šéfové diplomacií obou států spisek Silná Evropa ve světě nejistot (A Strong Europe in a World of Uncertainties). Její základní teze je obsažena ve větě: „Postoupíme dál k politické unii v Evropě.“ A nynější francouzský Emmanuel Macron v rozhovoru pro Hospodářské noviny teď potvrdil že Unie se nemůže zdržovat zeměmi, které ji chtějí blokovat.

Evropští federalisté už mají také detailní plán příští Evropy. Formuloval ho institut Jacquese Delorse. Dal mu název Heading Towards a European Federation – Europe’s Last chance (Cesta k evropské federaci – Poslední šance Evropy).

Hned v první obsáhlé kapitole zdůrazňují klíčový význam francouzsko-německého usmíření. V podstatě však vysvětlují a obhajují vedoucí úlohu Francie a Německa v Evropě.

Takže – dáme si tentokrát Německo-Francouzsko?