U nás se o tom moc nepsalo. Některými evropskými médii ale proběhla zajímavá zpráva: Norské fondy zastavily podporu různých palestinských projektů. Stalo se to poté, co bylo na tzv. Západním břehu ve městě Buzqa z těchto fondů postaveno ženské centrum, které bylo pojmenováno po ženě jménem Dalal Mughrabi. Tato žena proslula teroristickým útokem z března roku 1978, známým jako „Masakr pobřežní cesty“ (Coastal Road Massacre). Teroristé tehdy unesli autobus a během jízdy stříleli na všechno živé v dosahu. Při tomto útoku zahynulo 38 civilistů, z toho 13 dětí, a dalších 70 lidí bylo zraněno.

Norský ministr zahraničí Borge Brende požadoval, aby bylo z budovy ženského centra odstraněno sdělení, že toto centrum bylo financováno z norských fondů, a pohrozil, že norské fondy budou nadále pečlivě sledovat, na co jsou jimi poskytnuté prostředky vynakládány.

Norské rozhodnutí je nutno s povděkem kvitovat, byť se vtírá otázka: Proč tak pozdě?

S růstem počtu teroristických útoků v západní Evropě se patrně pomalu mění vztah k Izraeli a k tzv. izraelsko-palestinskému konfliktu. Norové Palestinskou autonomii vydatně podporovali a schvalování teroristických útoků jim zatím příliš nevadilo. Patrně málokoho napadlo, že Breivik svým řáděním na ostrově Utoya, kde pozabíjel několik desítek mladých lidí, hlásících se k levicové organizaci bojkotující Izrael, předvedl to, co by rádi dělali palestinští teroristé, kdyby mohli, tj. kdyby se Izrael nebránil. Ostatně útok, na němž se podílela Dalal Mughrabiová, byl v mnoha ohledech srovnatelný s útokem Breivikovým.

Člověk by skoro řekl, že zde zasahuje jakási vyšší spravedlnost. OSN schválila v průběhu posledních tří desetiletí více rezolucí odsuzujících Izrael, než rezolucí odsuzujících všechny ostatní státy dohromady. V těchto dnech si mnozí připomínají izraelské vítězství v Šestidenní válce; kdosi poznamenal, že nikdo si nepřipomíná masakry v Biafře (části Nigérie, která se pokusila získat samostatnost), které probíhaly zhruba ve stejně době a při nichž zahynulo nesrovnatelně více lidí než za celou historii izraelsko-palestinského konfliktu. Mnozí, a to jak Palestinci, tak západní politikové a mnohé celebrity, dlouhou dobu viděli Izrael jako příčinu všech problémů Blízkého východu. Málokoho zajímalo, že od roku 1948, kdy byl vyhlášen stát Izrael, proběhlo ve světě 48 konfliktů, které si vyžádaly více obětí, než konflikt mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy.

Útoky na náhodné chodce noži, šroubováky či automobily, s nimiž se musel Izrael již delší dobu vyrovnávat, se nyní objevily i v Evropě, která se často tvářila, že si za ty útoky mohou sami Izraelci. Postoj k Izraeli byl zkrátka hanebný; pokud šlo o Izrael, OSN měřila vždycky dvojím metrem, a nemohlo to zůstat věčně bez následků. Pravda a skutečnost nakonec vždycky dožene ty, kdo ji nechtějí vidět.

Západní politici často používají výrazy jako „obnova mírového procesu“, „opětné nastartování mírového procesu“ apod. Izraelci i Palestinci dobře vědí, že žádný mírový proces neprobíhá. Cílem Palestinců je zničení státu Izrael, nic méně. Západním politikům Palestinci říkají, že Izrael se musí stáhnout ze všech území, která obsadil po Šestidenní válce, ovšem na palestinských mapách Izrael v těchto hranicích nefiguruje – Palestina na nich sahá od Jordánu až k moři. Jeden z důvodů, a možná ten hlavní, proč žádný palestinský politik o mír s Izraelem neusiluje, je oprávněná obava, že by si tím podepsal rozsudek smrti. Ihned by se našlo dost po zuby ozbrojených bojovníků, kteří by takového „zrádce“ velmi brzy potrestali.

Pokud by Arabové stáli o nastartování mírového procesu, mohli by začít třeba tím, že by přestali štvát děti proti Izraeli. Palestinským dětem je vštěpována nenávist k Izraeli už od mateřských školek. Čím dříve přestanou západoevropští politikové Palestince s tímto přístupem podporovat, tím lépe udělají – nejen pro blízkovýchodní konflikt, ale i sami pro sebe.