Nevím, jestli je nutné českým čtenářům připomínat, že Libanon prochází hlubokou krizí, v celosvětovém srovnání jednou z nejhorších. Situace v zemi je zoufalá, přibývá to, čemu se říká „zločiny z hladu“.

O aktuálních poměrech v Zemi cedrů napsala 2. července pozoruhodný článek Jolana Humpálová na serveru Seznam Zprávy.

Ovšem i v této bezvýchodné situaci si někteří Libanonci neodepřou „luxus“ v podobě organizování propagandistických konferencí, jako byla ta, o níž v pondělí 5. července referoval web listu Jerusalem Post. Zaměřila se na to, co prostí obyvatelé těžce zkoušené země potřebují ze všeho nejméně: zabývat se konfliktem mezi Izraelem a palestinskými Araby.

Na konferenci s názvem „Vítězná Palestina“ přednesl svá moudra také Hassan Nasralláh, šéf teroristické organizace Hizballáh. Nemám v úmyslu zabývat se všemi jeho vývody, zastavím se pouze u jednoho neskutečného vyjádření.

Nasralláh pravil, že v izraelské entitě nejsou žádní lidé (ve smyslu národa). Všichni jsou podle něj okupanti a osadníci.

Drzost? Neomalenost? Provokace? Všechno dohromady. Hlavně však odporná, trestuhodná lež.

A taky nebetyčná hloupost. Není totiž jasné, jestli do této stupidní definice zahrnul Nasralláh také izraelské Araby. Jenom orientační čísla: odhad počtu obyvatel Izraele pro rok 2021 je přes 9,3 milionu, přičemž Arabové tvoří zaokrouhleně 20 procent. Jsou i oni okupanti a osadníci?

Možná namítnete, proč se názorem nějakého šéfteroristy vůbec zabývám. Inu proto, že Hizballáh, ač jde o teroristickou organizaci, má zastoupení v libanonské vládě: kabinet Hassana Diaba funguje sice po loňském obřím výbuchu v Bejrútu v demisi (novou vládu se sestavit nepodařilo), nicméně Hizballáh v něm má dva ministry.

Jak by se nám líbilo, kdyby se šéf politické strany, která má zastoupení ve vládě sousední země, vyjadřoval podobně urážlivě o občanech České republiky?

Shodou okolností o den dříve, 4. července, napsal jiný člen jiné vlády něco zcela odlišného.

Izraelský ministr obrany Benny Gantz na svém twitterovém účtu uvedl:

Jako Izraelce, jako Žida a jako člověka mě bolí srdce, když vidím obrazy hladovějících lidí v ulicích Libanonu. Izrael v minulosti nabídl Libanonu pomoc a i dnes jsme připraveni jednat a povzbudit další země, aby poskytly pomocnou ruku Libanonu tak, aby znovu prosperoval a vybředl ze současného krizového stavu.

Jaký to rozdíl v přístupu jedněch a druhých.

Nejde ovšem o pouhá slova. Server Times of Israel napsal 6. července, že izraelské ministerstvo obrany dalo Libanonu vážně míněnou nabídku pomoci prostřednictvím mírových jednotek Spojených národů UNIFIL působících na jihu Libanonu; poselství předala styčná jednotka izraelské armády.

V této souvislosti ovšem server připomíná, že po zmíněném výbuchu v bejrútském přístavu v srpnu 2020 nabídl Izrael humanitární pomoc, na prvním místě lékařskou (která by byla vzhledem k relativně krátkým vzdálenostem a vysoké úrovni izraelského zdravotnictví účinná), odpovědí však bylo mlčení (které v tomto případě neznamenalo souhlas).

Úřadující libanonský premiér Hassan Diab přitom 6. července apeloval prostřednictvím diplomatů zastoupených v Bejrútu zoufalými slovy na mezinárodní společenství, aby Libanonu pomohlo.

Doslova řekl:

Apeluji vaším prostřednictvím na krále, vladaře, prezidenty a vůdce bratrských a spřátelených zemí a vyzývám Spojené národy a všechny mezinárodní instituce, mezinárodní komunitu a globální veřejné mínění: pomozte zachránit Libanonce před smrtí a Libanon před zánikem.

Smrt a zánik. Mimořádně silná, alarmující slova. Izrael bere situaci u svého severního souseda vážně a nabízí ruku k pomoci. Přijme ji Libanon tentokrát? Jistě, má to háček: Izrael není bratrská ani spřátelená země. Je to ale stát, který není slepý a hluchý k potřebám souseda.

Zvítězí nenávist, nebo zdravý rozum?

Zatím to na velké vítězství nevypadá. Spíše naopak. (Pixabay.com)

Převzato z blogu autora s jeho svolením.