Celá ta léta od vypuknutí Druhé intifády (2000) nás arabská a levicová propaganda krmila lží, že vším je vinen Ariel Šaron. Nebýt jeho "provokativní" návštěvy na Chrámové hoře (od kdy vysoký politický představitel nezávislého státu nemůže navštívit veřejně přístupnou část vlastního hlavního města?), nebylo by povstání ani tolika obětí mezi civilisty.

Tato rafinovaná nepravda hluboce zakořenila. Šaron je v protiizraelském segmentu veřejného mínění obecně nenáviděn od První libanonské války (1982), koneckonců jako nelítostný jestřáb byl těmito lidmi vnímán odjakživa (pak ovšem měli problém vyrovnat se s jeho jednostranným stažením z Pásma Gazy), a proto se jim zjednodušený výklad o viníkovi Druhé intifády náramně hodil do krámu.

Konstrukci o Šaronově vině nyní rozmetala madam Suha, vdova po Jásiru Arafatovi.

V rozhovoru pro emirátskou stanici Dubai TV ze dne 16. prosince 2012 jsme se z jejích úst dozvěděli zásadní informaci:

"Jásir Arafat rozhodl o zahájení intifády. Bezprostředně po krachu Camp Davidu jsem se s ním setkala v Paříži po jeho návratu, v červenci 2001 (tady se ovšem Suha o rok spletla, jak vyplyne z dalšího). Camp David byl neúspěšný a on mi řekl: Měla bys zůstat v Paříži. Zeptala jsem se proč a on odpověděl: Protože se chystám zahájit intifádu."

Můžeme shrnout:

Jednání v Camp Davidu, na nichž izraelská strana vedená premiérem Barakem nabídla protistraně dosud nejrozsáhlejší ústupky, skončila Arafatovým NE 25. 7. 2000. Tak úplně bez výsledku ale summit nezůstal. Dohodnuto bylo pětibodové prohlášení, v jehož bodu 3 se praví, žese obě strany zavázaly k vytvoření prostředí pro jednání, bez tlaku, zastrašování a vyhrožování násilím. Ještě jednou: bez tlaku, zastrašování a vyhrožování násilím.

Krátce poté se Arafat v Paříži setkává se svojí ženou, kde ji sděluje, že chystá intifádu. To byl v závěru července 2000. Pak už se jen čekalo na vhodnou příležitost.

Ariel Šaron navštívil jeruzalémskou Chrámovou horu, nejposvátnější místo židovského náboženství, 28. září 2000. To bylo ve čtvrtek. Druhá intifáda vypukla den poté, po pátečních muslimských modlitbách. Víc než čím jiným byla ilustrací Arafatovy licoměrnosti, falše a obojakosti. Ačkoli se v Camp Davidu (a předtím v dohodách z Osla) k čemusi zavázal, ve skutečnosti dělal politiku přesně opačnou. Proto za jeho vlády nemohly dohody uzvařené s Izraelem dojít svého naplnění. Totéž platí, žel, i pro jeho nástupce.

Do této kategorie (něco jiného proklamovat, něco jiného dělat) patří i mýtus o Druhé intifádě. Díky paní Arafatové dnes už i levicoví naivkové vědí to, co my ostatní dávno. Že Intifáda 2000 byla samotným Arafatem předem připravena a kdyby nebylo Šaronovy cesty na Chrámovou horu, našlo by si vedení palestinských Arabů jakýkoli jiný důvod.

Příloha

Videozáznam mediálního institutu MEMRI TV rozhovoru Suhy Arafatové pro Dubai TV s anglickým překladem.