Obě strany dodnes ani v nejmenším neustoupily ze svých pozic – předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás nebude jednat, dokud Izrael moratorium neprodlouží a nevztáhne je i na východní Jeruzalém, kterého se dříve netýkalo, a izraelský premiér Binjamin Netanjahu prodloužení odmítá. Souhlasil by, kdyby Palestinci uznali Izrael za židovský stát, ale ti prohlásili, že tento požadavek nikdy nesplní.

Netanjahu nepřistoupil ani na obchod s Američany, kteří za dvouměsíční prodloužení moratoria slíbili nejrůznější výhody a bezpečnostní záruky pro Izrael. Obama se chtěl vyhnout krachu mírových jednání před volbami do Kongresu, ale Netanjahu mu tu radost neudělal.

Udělala mu ji alespoň Liga arabských států, která krach oddálila až na dobu po volbách tím, že dala začátkem října ještě měsíc americké snaze přesvědčit Izrael, aby zmrazení výstavby prodloužil. Izrael a Palestinci nyní vyčkávají, jak kongresové volby změní Obamovu politiku, a pokračují v oboustranné mediální hře na to, kdo za neúspěch mírových jednání může. Zatím jednoznačně vítězí Palestinci.

Palestinská samospráva však mezitím vymyslela pozoruhodný plán. Abbás prohlásil, že jestli mírová jednání zkrachují – rozuměj, kvůli Izraeli, který odmítá prodloužit moratorium, a nikoli kvůli irelevantnímu palestinskému požadavku –, tak Palestinci požádají Radu bezpečnosti OSN, aby vyhlásila samostatný palestinský stát s hranicemi z roku 1967, tedy na území, které Izrael obsadil v šestidenní válce – na Západním břehu Jordánu, v pásmu Gazy a ve východním Jeruzalémě.

Takový krok by však byl krajně sporný, neefektivní i nebezpečný. Podle mezinárodního práva musí mít každý stát hranice, a takzvané hranice z roku 1967 žádnými hranicemi nejsou – je to oficiálně jen linie příměří. Izrael požaduje hranice, které mu zajistí bezpečnost, a to linie příměří z roku 1967 není. Jediné konkrétnější „hranice“ jsou kolem pásma Gazy, které však už čtvrtý rok ovládá teroristický Hamas a nikoli samospráva.

V minulosti by v Radě bezpečnosti každý takový návrh automaticky vetovaly Spojené státy. Za současného nevalného stavu americko-izraelských vztahů je však docela dobře možné, že by se hlasování zdržely, a tím uznání umožnily. Spíš by je nepodpořily Rusko a Čína, které by se mohly obávat, aby o podobné uznání nezávislosti neusilovalo Čečensko nebo Tibet – proto také nikdy neuznaly Kosovo.

Palestinci však mají připravený postup i pro případné zamítnutí Radou bezpečnosti – svou žádost předloží Valnému shromáždění. Tam se ale případné uznání stane pouhou rezolucí bez právní závaznosti. Podobný nulový účinek mělo vyhlášení palestinské nezávislosti Organizací pro osvobození Palestiny v roce 1988. Tím Palestina také nevznikla, ale přesto ji uznalo asi 90 zemí a to dopomohlo Palestincům k členství v mnoha mezinárodních institucích a k otevření zastupitelských úřadů. Uznání Palestiny v OSN by bylo pro Izrael rozhodně nepříjemné. Zpochybnilo by jeho legitimitu, ohrozilo jeho bezpečnost, vyvinulo by na něj obrovský tlak a diplomaticky jej izolovalo.

Zároveň by ale zpochybnilo dohody z norského Osla a s nimi i právní základ existence palestinské samosprávy, jejích orgánů a fungování, institucí i jurisdikce. Obě strany se v dohodách zavázaly, že se vyvarují jednostranných kroků, a samospráva i k tomu, že nebude vykonávat zahraniční politiku. Jednostranné vyhlášení Palestiny by porušilo také Izraelsko-palestinskou prozatímní dohodu z roku 1995, podle které nesmí ani jedna strana změnit status Západního břehu a pásma Gazy. Uznání Palestiny by tak otevřelo cestu Izraeli k případné anexi tohoto území, kterou nikdy neprovedl.

Netanjahu Palestince před jejich záměrem varoval – jestli svou žádost OSN předloží, mohl by Izrael reagovat opatřeními, která se jim nebudou líbit. Palestina vzniklá konfrontací místo mírovou dohodou by byla považována za nepřátelský celek a Izrael by mohl znovu obsadit Západní břeh, postavit nové silniční zátarasy a zavést přísná bezpečnostní opatření. Palestinský stát by neměl nejen hranice, ale nemusel by mít ani například vodu a další zdroje, které dodává Izrael. Palestinci by se nezbavili nenáviděných židovských osad, ani by nezískali kontrolu nad východním Jeruzalémem. Všechny zásadní otázky konfliktu by zůstaly nevyřešeny a jakákoli další mírová jednání by byla zmařena.

Bezpečný a životaschopný stát může Palestincům přinést jen sjednaná dohoda s Izraelem. Jednostranné kroky mu možná dají stát na papíře, ale nikoli mír, prosperitu a dobré sousedské vztahy.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6