Po volbách v našem státě Queenslandu, které přinesly snad nejneočekávanější výsledek v australské politické historii, se věci, aspoň naoko, trochu uklidnily. Bývalý premiér Campbell Newman, původně dosti populární, to přehnal se svou horlivostí zavést strohost a šetřivost do politiky a rychle se stal obětí svých iluzí. S sebou vzal celou řadu lidí, kteří si až do té doby museli být hodně jistí v kramflecích.

Političtí komentátoři, kteří hned po prvních několika hodinách počítání výsledků začínali favorizovat levici jako budoucí vládu v tomto státě, se tentokrát nemýlili. Premiérka Anastasia Palaszczuk skutečně představila novou menšinovou vládu podporovanou jedním nezávislým poslancem. Opozice si mezitím zvolila za nového vůdce Lawrence Springborga, 47letého velezkušeného politika, který je členem parlamentu už od svých 21 let. Své o rok mladší oponentce, která bude mít v parlamentu celkem 45 hlasů, asi připraví pár těžkých chvil. Pravice, včetně dvou členů rurální strany tíhnoucích spíše ještě více doprava, má 44 křesel. Stačí tudíž, aby si někdo kýchnul a vládu by to mohlo povalit!

Za takovýchto okolností by bylo asi malým zázrakem, kdyby vláda vydržela po celé tříleté volební období. I když podobnou situaci jsme tu měli v létech 1996-98 a vláda vydržela asi dva roky. Populismus, jaký takováto politická situace s sebou nevyhnutelně přináší, po ekonomické stránce státu ovšem rozhodně neprospěl. Pokud jde o závažnější opatření, jaká by měla schopná vláda občas učinit, bude i tentokráte jistě panovat nejvyšší možná opatrnost. Ekonomii státu Queenslandu to asi neprospěje, ovšem máme to, co jsme si zvolili…

Předpokládaná federální odezva se vskutku dostavila, a to hned následujícího dne. Přesto premiér Tony Abbott zatím přežívá. Ze 102 poslanců, které pravicový parlamentní klub (koalice liberálů a agrárníků) čítá, jich proti němu bylo 41. Komentátoři se celkem shodují v tom, že tohle znamená příliš mnoho disidentů, že Abbott už takto utrpěl smrtelné zranění a že je to jen otázka času, kdy té desítce či tak nějak váhavců dojde, že je jako premiér nezvolitelný. O čemž také do světa hlasitě vykřikují průzkumy veřejného mínění. Tím, jak daroval rytířský titul manželovi královny Alžběty, se Abbot zcela jasně střelil do nohy (či se snad do ní bodl mečem?) jak u velké části veřejnosti, tak i u některých svých až doposud věrných. Poté, kdy se veřejně kál a prohlašoval, že v budoucnu se bude více radit a že bude otevřenější, zbavil znenadání funkce tzv. government whip, což je něco jako hlavní debatér, Philipa Ruddocka, služebně nejstaršího člena parlamentu. To se, celkem předvídatelně, také potkalo s nesouhlasem.

Neochota zachovat se tak, jak to učinili před několika lety labouristé, když premiéra Rudda vyměnili při náhlém palácovém převratu, u těch konzervativnějších až doposud převládala. Zatímco navenek je celkem klid, pod hladinou to ale vře a vřít to asi jen tak nepřestane. Dokud se Abbot sám nevzdá vůdcovství nebo dokud jeden z dvojice Malcolm Turnbull či Julia Bishop nezíská ty zatím chybějící hlasy, jichž může už dnes být méně než deset.

Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenkoreis.com