O životě na kouli
Dvě vodní hladiny se přely, která z nich je vodorovnější.
"Jsem vodorovnější, protože jsem větší," tvrdila tichá hladina.
"Cha! Jsi tak velká, že vodorovnost jednoho tvého konce je víc než kolmá k vodorovnosti druhého konce," řekla ta atlantická poněkud šroubovaně.
"Vůbec nevíš, co je být vodorovná. Jak chceš být vodorovná, když na tobě jsou vlny jak baráky, kdežto já jsem klidná, prostě tichá."
"To mě podržte! Ty a tichá! Kolik lidí jsi už utopila?"
"To sem nepatří. Ať jich bylo kolik bylo, všichni si libovali, jak jsem krásně vodorovná."
"Lhářko! Jsi křivá!"
"Ty jsi křivá lhářka! Sejdeme se zítra za úsvitu u Hornova mysu!"
Rozdávají si to tam dodnes.
Naučení: Na kouli je těžké mít něco na rovinu.


Příběh o mozku
Zajíc měl nález na mozku. Byl to šváb - velmi rozladěný šváb. Myslel si totiž: když jsem nález, musel jsem někdy být i ztráta. Komu jsem se ztratil? Komu jsem seděl na mozku předtím? Proč mě nenašel on? Proč mě ztratil? Neudělal to schválně? A proč si nic takového nepamatuji? Proč? PROČ?! Šváb napůl šílený všemi otázkami a všemi proč dospěl k tomu, že si bude muset nechat udělat vyšetření mozku.
Hned poté, co rozhodnutí učinil, se šváb začal bát, jak to s tím vyšetřením asi dopadne. Pronásledovaly ho ty nejhorší myšlenky. Říkal si: co když budu mít na mozku nějaký nález? Co jestli mi na něm někdo sedí, třeba nějaký brouk, nebo kdovíkdo? Tou představou se tak roztřásl, že všichni kolem slyšeli, jak to zajíci v hlavě chrastí. A hned si z toho začali vyvozovat jednoznačný závěr: zajíc je blb, kterému to chrastí. Ale zajíc všem ukázal; mezitím, co šváb podstupoval vyšetření mozku, udělal takové věci a tak se vypracoval, že všichni na to hleděli jak zjara a nemohli si to v hlavách vůbec srovnat.
Naučení: Blbý nemusí být ten, kdo na to vypadá. Blbý může být jeho šváb.