Bydlím na předměstí. Daleko od středu města, sem už nejezdí tramvaje, ale jsme v akčním rádiusu trolejbusů. Ještě dál jezdí autobusy, ale to už jsou místa, kam prý ruch města nedoléhá, nevede elektřina a lidé žijí postaru o ovčím mléku a vařených bramborách.

Celý život s pohrdáním shlížím na spoluobčany, kteří nepoužívají městskou hromadnou dopravu a namísto toho se prohánějí městem neekologickými auty. Jsem vytížený člověk a nemám času nazbyt, na schůzky chodím na poslední chvíli. Samozřejmostí jsou pro mě oblíbené disciplíny dobíhání a naskakování do vozů MHD.

Jednoho rána se mi stala tato, léty pěstovaná, dovednost téměř osudná. Trolejbus již odjížděl ze zastávky a zavíral dveře, když jsem zkušeně naskočil. Bohužel, ne celé tělo jsem dokázal dostat dovnitř. Vlastně jsem do vozu vstoupil pouze hlavou, dveře mě skříply za krkem a zbytek těla zůstal v neplaceném prostoru na chodníku. Marně jsem bojoval o to, aby nástup či výstup byl zcela dokončen.

Neměl jsem dost času na vyřešení nastalé prekérní situace, protože se vůz rozjel a já raději soustředit veškerou pozornost na boční běh vedle trolejbusu, neboť jsem nechtěl upadnout a být potupně smýkán. Uvnitř jsem působil vyrovnaným dojmem, neboť moje tvář, zbledlá působením přiškrcením dveří za chvilku zčervenala námahou z běhu. Obě barvy se vyrušily a já vypadal celkem zdravě a spokojeně.

Spolucestující reagovali na moji situaci s kreativní rozvahou. Školní mládež si uvědomila, že i ruce mám venku a nemohu se bránit, a pomalovala mi tvář nesmytelnými fixami. Důchodkyně sedící naproti dveřím se dožadovala jejich úplného uzavření s argumentem, že na ni táhne. I po několikátém opakování žádosti se stále nedočkala adekvátní reakce. Z tohoto důvodu mě několikrát přetáhla po hlavě deštníkem a přesedla si na lepší místo brblajíc něco o mužských šovinistických prasatech.

Popravdě řečeno jsem si situace uvnitř vozu příliš nevšímal, byl jsem plně soustředěný na pohyb a snažil jsem se o co nejlepší výkon v běhu. Pohyboval jsem se systémem země vzduch, při nižší rychlosti jsem běžel a úměrně k jejímu zvyšování jsem byl stále častěji poponášen. Odpočal jsem si jen během projíždění levotočivých zatáček, kdy odstředivá síla zvítězila nad přitažlivostí, nohy se vznesly a já vlál vodorovně vedle trolejbusu.

Vytřeštěné oči a strnulý pohled byly zřejmě důvodem, proč se mě zželelo jedné malé holčičce uvnitř trolejbusu. Asi ji inspirovala má otevřená ústa, jak jsem lapal po dechu a vsunula do nich svačinu. Přátelé, nedovedete si představit, co dokáže způsobit jedna jediná vdechnutá ředkvička.

Nakonec se zdálo, že jsem zachráněn, neboť na plošinu přišel kompetentně vyhlížející pán, kterého celá situace snad i profesně zajímala. Sedl si na schody, aby měl oči ve stejné výši jako já a řekl: „Revize jízdenek“. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že jízdenku mám venku stejně jako převážnou část těla, ale revizor byl nekompromisní, cestující jsou povinni si označit jízdenku ihned po nastoupení, bez zbytečného otálení.

Naštěstí jsme právě zastavili na semaforu a venku se ke mně přitočil rozzuřený cyklista, kterého jsem předběhl a vzteky mě praštil po zádech. Vykuckal jsem ředkvičku do revizorova obličeje a zařval jsem, že lístek nepotřebuji, neboť běžím po vlastních.

Než se situace uklidnila, dobíháme do stanice, dveře se otevírají a jsem osvobozen. Čekající cestující mě soucitně poplácávají po zádech a pomáhají mně nastoupit do vnitřku vozu. Bráním se a říkám, že už dál nejedu.

Revizor, který vystoupil se mnou, aby mi napařil pokutu, říká: „Jenom jednu stanici? To by se vám možná vyplatilo jít pěšky“.

Ten den jsem se stal zarytým automobilistou.

@StařecNaChmelu