Mám maličkou stavební firmu. Podílíme se na stavbách silnic, chodníků a parkovišť. Práce je to těžká, za slunce i deště. V partách jsou jen tvrdí chlapi. Mejdla odpadají.

Příběh se stal před několika lety. Právě ten den jsem slavil kulaté výročí. Bylo tak kulaté, že bych se s tím raději nechlubil.

O dobré řemeslníky je bída a firma se pořád potýká s nedostatkem zaměstnanců. Do telefonu se mně ozvala zájemkyně o práci. Trochu přiopit jsem předpokládal, že jde o narozeninový žert ze strany rodiny a zaměstnanců. Na schůzku se nakonec dostavily dokonce dvě celkem pohledné dámy. Zájemkyněmi o práci byly obě a rozhovor plynul simultánně. Jasně, obě mají zkušenosti s pracemi ve stavebnictví. Jasně, fyzické práce se nebojí. Jasně, milují mužský kolektiv. Jasně, jsou spokojené s nabízeným platem

Diskriminovat jsem je nesměl a ani nechtěl, alkohol společně s jejich parfémy mě odečetl dobrých 40 bodů z mého IQ, a tak jsme si potřásli rukama, podepsali papíry, doktor a zítra nástup. Jani a Hani odešly a já měl pocit, že jsem právě překročil další pomyslnou hranici. Abyste rozuměli, proti ženám nic nemám, v předchozích zaměstnáních jsem s nimi spolupracoval, měl je za šéfové i podřízené. Jen ta práce byla vždy trochu jiná…

Fakt druhý den nastoupily. Pokládáme obrubníky v jedné z plzeňských ulic. To uděláte lopatou lože z betonu, do něj položíte obrubník, srovnáte a poklepete palicí. A zase. A zase. Přesně práce pro dvoučlennou partu. Duo Jani-Hani si zakládá svoji femi partu.

První potíže jsou ještě na základně. Dostaly modráky, triko, rukavice, boty. Všechno špatně. Jani modráky nejdou k očím, triko mají málo upnuté obě, a tak si nechávají vlastní blůzičky, rukavice neladí s celkem a boty nemají podpatek. První stížnost – chlapi jim čumí na zadek. Vyřešeno modračkami o pár čísel většíma. Nohavice si vyrolují a vše je OK.

Čumění na přednosti je horší. Jedu do pracovních potřeb a požaduju pracovní podprsenku. Prodavačka si mě nenávistně změří. Prý mě bude stačit stahovací tričko a přestat tolik žrát. Dotčeně namítám, že ji nechci pro sebe. Mám zaměstnankyně a pro ty je chci. Opět drzý ksicht, posílá mě do strip baru, tam že se běžně odhazují, ať si nějakou seberu. Lezu ke křížku, tedy k malžence s prosbou o pomoc. Někde koupí dvě sportovní podprdy. Stály mě slib udobřovací večeře. Nechápu, proč mám ten pocit provinění, nic špatného jsem jí neudělal.

Je tu beton, začínáme. Obrubníky váží skoro metrák. Jani zvedne povolených dvacet kilo, Hani taky, ale dohromady je to pořád málo. V katastrofickém scénáři to znamená další tři dělnice. Na pět zaměstnankyň je však metrový obrubník moc krátký. Řeším to přeřazením jednoho z party makáčů do ženské party.

Zájemců je spousta, snad proběhla i nějaká bitka za skladovým kontejnerem. Situace se pomalu stabilizuje, ale pozoruji, že se vítězný nominant poněkud přehřívá. Zdálky to vypadá, že s obrubníkem manipuluje sám a duo Hani-Jani ho nadšeně obdivuje a povzbuzuje. Problém nastává o hodinu později, už se silně potí a je nahrazen voňavějším parťákem, závistivě jej pozorujícím zpovzdálí.

Po hodině a půl další střídání … a další. A tak jsem pochopil, k čemu je dobrá zkušební doba.