„Nazrál čas, aby konečně vydal někdo kuchařku s osvědčenejma poctivejma receptama pro normální lidi... dneska přišly do módy všechny ty genovské a agateánské recepty... ty totiž vznikly v místech, kde všechno slušný jídlo sebralněkdojinejavystemuselinajítzpůsob,jaksenajístvěcí, na který byste se normálně ani nepodívali. Nikdo nebude zkoušet vařit polívku ze žraločích ploutví, protože to chce zkoušet.“ (Terry Prachett – Kuchařka stařenky Oggové)

Můj nevlastní otec Josef se narodil ve Vídni, ale vyrostl v chudém kraji v Čechách. Jak se říkalo, pole tam rodila víc kamení než brambor a jinak jen trochu ovsa. Pilo se kozí mlíko a jedlo to ovoce, co vyrostlo kolem. Takže pokud by tehdy a v tom kraji někdo veřejně hlásal heslo „Řekněte své ženě, zeleninu denně“, odvezli by ho do Kateřinek. Pokud by včas neprohlásil, že tou zeleninou myslel brambory a zelí.

Díky prožitkům z mládí měl Josef naprosto nemoderní vztah k moderní stravě. Projevilo se to mimo jiné tehdy, když si vzal moji maminku. Maminka byla vychována moderně, a tak i vařila, i když občas se jí do toho namotaly zkušenosti z pražské Letné, které se říkalo „malý Berlín“ a kde až do třicátých let dvacátého století žili mírumilovně vedle sebe německy mluvící občané židovské a německé národnosti a pár Čechů. Když si maminka vzala Josefa, byla tato idyla už dávno pryč a maminka nebyla taky žádný mladý diblík. Mně už bylo v té době asi šestnáct. Tudíž maminka věděla, že dát chlapovi zvyklého na klasickou českou kuchyni například na stůl tehdy moderní mlékovou polívku s nudlemi znamená koledovat si o malování.

Přesto, jak už velí ženská přirozenost, občas jí to nedalo. Takže se jednou u nás při obědě ozvalo od stolu: „Náááá pipi-pí, nááá pipipí, náááá.“ Josef seděl u stolu, v rukou příbor a hleděl na talíř, který mu jeho žena předložila k obědu. Na talíři se skvěly šlejšky – tedy bramborové šišky polité omastkem a posypané opraženou strouhankou s cukrem.

Matka, která mezitím odešla do kuchyně, zděšeně přiletěla nazpátek s podvědomým tušením čehosi zlého, protože ještě pár let předtím jsme měli po protektorátních zkušenostech na zahradě rodinné vilky slepice. Ovšem teď se nejednalo o slepice. Tedy aspoň o skutečné. V jídelně žádné slepice nebyly. Byl tam jen Josef a na stole šlejšky, na které upřeně zíral.

„Co tu vyvádíš?“ obořila se kuchařka na svého chotě.

„Co bych vyváděl?“ odvětil a znovu zavolal hlasitě: „Náá pipipí, nááá pi pi pííí na na náááá!“

„Sakra! Co děláš!?“ jevila se matka.

„Co bych dělal? Volám slepice. Tohle je pro slepice, né?!“ dodal a ukázal na talíř.

Toho dne, myslím, máti pochopila, že předkládat Josefovi podobné pokrmy, nemusí být vždy nejrozumnější. (Tedy mezi námi, já si dával šlejšky s mákem a máslem v restauraci U Švejka, dříve U Brázdů, a mívali je moc dobré.)

Josef byl spíš na prase. Tedy na vepřové. Prase na všechny způsoby u nás ve střední Evropě známe a máme je rádi. Vepřový je prostě vepřový. I když někdy může být problém:

To vešel pan Khon do restaurace, usedl ke stolu a hned přiběhl číšník:

„Račte si přát vašnosto?“ ukláněl se.

„Já bych si dal, já bych si dal... támhle tu rybu, co jí ten pán u toho okna.“

„Ale pane Khon,“ zavrtí se pingl, „to není ryba, to je šunka.“

„Poslouchaj, pane vrchní, ptal já jsem se jich, jak oni říkají tý rybě?“

Ostatně, pokud dostanete někde v Izraeli chuť na vepřovou kotletu, je to možné. Nemají ji všude, ale doptáte se na ni, pokud budete pátrat po „bílém steaku“.

No a pokud dneska uvidíte někde v Praze, raději trochu dál od Maiselovky anebo Staromáku, pány a dámy, kteří se s chutí cpou řízkem, ačkoliv před chvílí měli na hlavě jarmulku, nezdravte je hlasitě a znenadání „šalom“. Aby jim leknutím nezaskočilo. Často se jedná o naše bývalé spoluobčany, kteří si „zaskočili“ do Prahy na milované smažené české řízky a „knedlo-zelo-vepřo“.

A pokud vy si budete chtít v Izraeli, kdybyste tam někdy zavítali, dát něco dobrého, co znáte, můžete. Třeba vídeňský řízek. Tedy „Wienerschnitzel“. Ten mají na více místech. On totiž není, jak se domnívá mylně plno lidí u nás, z vepřového, ale z telecího.

Ani třeba ve Španělsku není s vepřovým problém. Sice jsou samá zelenina a pořád by se cpali tortillou anebo paellou, ale vepřovým nepohrdnou. Co je prase, určitě víte a pokud nevíte, co je to tortilla, tady je informace.

Tortilla je placka s bramborama a vajíčkem a prostě s různými věcmi. Takový jiný druh omelety „co dům dal“. Nic proti tortille, ale tu s kůzlečím, co do toho pustí tu svoji šťávu a odér, nemusím. A taky ne tu s těma darama moře. Tuhle jsem se zase nechal ukecat, dám si ji, prý tam budou jen samé laskominy. Jo, byly. Přinesou talíř, koukám na tu placku a pak do toho píchnu vidličkou, vykoukne na mě něco takovýho malinkýho celýho červenýho, vypadá to jako ráček, i s těma dlouhejma fousama, co má vepředu, a já měl pocit, že se mi to upřeně dívá do očí. Ještěže ve slušnejch lidovejch restauracích ve Španělsku dávají ke všemu chleba. Jinak jsem byl hlady. Depak „květy moře“! To já ne.

Tuhle o tom vyprávěl jeden známý a slavný muzikant, jak za totáče jezdili vydělávat valuty na Západ. To souzi podporovali, neboť jim po návratu valuty sebrali a proměnili na „bony“. Muzikant, co hraje na všechno, do čeho se dá foukat, jezdil občas s kolegou, který nadevše miloval mořské ryby a podobné potvory. A ten ho přemlouval, aby s ním také zašel na „dary moře“. A tak šel. Moc mu to nejelo, ale člověk by měl zkusit všechno. Když bylo po večeři, šel se náš hrdina projít, tuším k Seině. Stojí tak u zábradlí, pozoruje cvrkot a tu na něj přišlo takové malinké, malilinkaté uprdnutí. Znáte to. Jen tak trošku si odpustit tlak. Rozhlídl se kolem, bylo to v pohodě, rozhodl se k činu, trošku povolil svěrače a jen trošičku zatlačil a „prd“. A měl toho kilo a půl v kalhotách.

Václav Vlk st

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů knih na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.