Tedy mezi námi, všimněte si, že to, co se mnoha lidem líbí, je skoro vždycky zakázaný. Třeba v sexu. Nikde jsem nečetl, že by například bylo zákonem zakázáno souložit do výfuků nákladních automobilů. Ačkoliv jsem se na fakultě na přednáškách sexuologie učil, že byly zaznamenány i takové případy. Existoval chlap, a prý nebyl sám, co znásilnil několik nákladních tater dokonce i nějaké Škody 706 rafinovaně zezadu do výfuků! (Ty výfuky si prý vystlal novinama – technická poznámka.) A léčili ho, místo aby ho zavřeli! Tohoto novátora v sexu, pokud vím, mnoho lidí nenásledovalo, takže se to nezakázalo. Tatarák jedl kde kdo, takže se zakázal, a tím pádem začal přestupovat zákon kde kdo.

Jednou jsme si takhle s kamarády povídali, v době zákazu, že bysme si dali tataráček, ale ne ty náhradní blafy jako je mletá ryba a podobné, ale fakt biftek z pořádného masa. Kamarád Jirka se rozhlédl, nenápadně, úplně nenápadně, jako v dobách, když mi nosil protistátní tiskoviny, a procedil koutkem úst: „Pojďte se mnou!“ Děsně jsem se lekl. Tuhle větu znám. A v první chvíli mi nebylo jasné, proč v roce tuším 95 mne najednou protistátní kolega vyzývá, abych s ním šel. Kdyby byl fízl, už bych to díky Cibulkovi asi věděl, a i kdybych to nevěděl, přeci mně nebude zatýkat šest let po převratu?! Tak blbej nemůže nikdo bejt!

Blbej jsem byl já. Nešlo o zatýkání, ale o tajnou návštěvu dlabancového doupěte, kde se pod přísným utajením podávali vybraným zákazníkům, co znali tajné heslo, tatarské bifteky. Pravé. Z hovězího.

Hospoda z venku nic moc. Když jsem se rozhlédl po lokále, měl jsem spíš obavu, abych tady nechytil něco úplně jiného než červa svalovce. Tady to vypadalo, že by mi nějaký z místních svalovců, kdybych se mu nelíbil, mohl také způsobit silné zdravotní potíže. Třeba modřinama. Kdyby mi některý z nich jednu natáhnul.

„Pánové si budou přát?“ pravil vrchní úslužně a mrkal na Jirku, jako kdyby mu do oka vlétla masařka. Což mohlo být vzhledem k pohledu dveřmi do restaurační kuchyně, klidně možné.

„Jdeme na mongola,“ pravil stále spiklenecky Jiří a vrchní se usmál jak v béčkovém... tedy spíš jak v céčkovém filmu a děl, abychom jej následovali do „salonku“. V salonku malovali naposledy při příležitosti příjezdu maršála Koněva na Žižkov. (Óóó... teď jsem neopatrně prozradil místo, kde se doupě ukrývalo – takhle to dopadne vždycky, že se člověk při ilegální činnosti prokecne na nějaké maličkosti.)

Vrchní nás posadil nás na židle, které dodávala do hospod firma Thonet někdy za tatíčka Masaryka.

„Kolikrát, pánové?“ zašveholil vrchní, „a pivečko si jistě dáte a každému dvě topinčičky, že áno, támhle pánovi tři, česneček bude navíc, to si sami můžete přimáznout, tak to máme čtyřikrát mongolka, už se to nese, už to lítá,“ zamával vrchní utěrkou a zmizel za omšelými dveřmi. Název „mongolák“ bylo tajné označení tataráku.

„Ty vole,“ pravil Jarda směrem k Jiřímu, „jestli se po tom tataráku poseru, tak si mě nepřej.“

Jiří se usmál a zatvářil vědoucně jako generál, který před vítěznou bitvou poslouchá námitky nějakého bezvýznamného poručíka.

Nejprve přistála na stole piva a chvíli za nimi tataráky. Co tataráky! Ambrosie převtělená ve škrábané hovězí maso. Topinky byly správně zlatožlutohnědé a voněly.

„Pánové,“ upozornil nás vrchní svým dokonalým číšnickým hlasem, který vhodně doplňoval jeho platfus, tedy profesionálně ploché nohy v rozšlápnutých střevících, „pánové, ten žlouteček, ten je od pravé slepice! Krásně žlutý a zaručeně čerstvý.“

Jen jsem se lekl, aby nedodal, že ho dneska ráno sám snesl. Bylo jasné, že když říká pravá slepice, myslí svobodnou slepici hrabající si někde na dvorku plného husích hovínek a uprostřed hejna zdravých ekologických much, prostě nosnici žijící zdravě. To myslím vážně.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.