Když jsem se podíval v chalupě na teploměr, který byl zvenku připevněn na okně, bylo na něm –32 stupňů Celsia. Chvíli jsem ten údaj nevěřícně pozoroval, a pak jsem usoudil, že je po teploměru. Nemůže být –32, to je nějaká blbost. Přiložil jsem, ještě jednou zkontroloval děti a vyrazil zpět. Pavel se před chalupou připojil. Šlo se nějak těžko. Blbě se dýchalo. Vyprávím, že na teploměru bylo –32, a Pavel souhlasí, že dnešní teploměry už nejsou, co bývaly, a že je určitě rozbitý. Došli jsme k přesvědčení, že ti kreténi komunistický nedokážou vyrobit ani pořádný teploměry. Jak silnice stoupala, šlo se hůř a hůř. Přes pusy jsme si museli dát šály, jak nás dusil ledový vzduch. Přišli jsme k hospodě a vstoupili do sálu celí ojínění a zmrzlí. Postupně se k nám začaly obracet udivené obličeje.

„Jak to vypadáte?“, „Kde jste to byli?“, „Co blbnete?“ – podobné a jiné podobně inteligentní otázky zněly ze všech stran.

„Venku děsně mrzne,“ tvrdili jsme.

Vtom se z venku, kde si byl po mužsku odskočit, vrátil Jarda. Jen tak v košili. Kouřilo se z něj jak z koně. „No jó, je tam zima, ale žádných –32 nemůže být,“ prohlásil. „Vždyť tam choděj všichni chlapi, a ještě nikdo nezmrznul! Máš rozbitej teploměr!“

Když rozbitej teploměr, tak rozbitej teploměr. Hlas lidu, hlas boží!

Ráno byla krajina naprosto tichá. Z údolí nebyl slyšet ani vlak. V rádiu se nedaly naladit některé stanice a zmizelo vysílání ČST 2. A nešly otevřít dveře auta, ani když jsem konečně pomocí svíčky odemkl zámek. Dokonale přimrzly. Seděly pevně, ať jsem s nimi cloumal, jak chtěl.

Tak to by tak bylo, abych to auto neotevřel! Nejdřív jsem s nimi cukal sám, pak se synem, pak pomáhala i žena a nic. Otevřít to musím, musím přeci do práce! Nakonec jsem je otevřel. Stačilo jen přijít na to jak! Naprosto jednoduché! Nejprve bylo nutno opřít o bok auta širší prkno, pak vzít krumpáč, na jeho širší konec natáhnout hadr a zasunout do mezery mezi sloupkem a předními dveřmi, kde na Škodě 100 bylo trochu místa. A zapáčit.

Opatrně, opatrně, opatrně!

Chvíli to chrupalo, pak jsem zvítězil. Dveře byly otevřené. Maličkou vadou na kráse zase bylo to, že se zase nedaly pořádně zavřít.

Václav Vlk st.

_______________________________________________________

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/