Letos to bude už patnáct let, co jsme se přestěhovali s mou paní z města na venkov. V mé rodinné větvi z tatínkovy strany jsem se tak stal prvním vesničanem po dlouhé době. Větev má své kořeny v Lipníku nad Bečvou a tenhle Lipník měl statut města už ve středověku, natož pak počátkem devatenáctého století, kdy se tu vyskytl veterán napoleonských válek Antonín Neff. Zato mé kořeny po maminčině větvi jsou naveskrz venkovské. Jmenovala se za svobodna Horáková a pocházela z prastarého Horákova gruntu z Dluhonic u Přerova. A protože po mamince dědíme té krve víc, jsem založením vesničan, a je tedy dobře, že jsem se usadil na dohled polím, lukám a lesům.

Jak je všude to sucho, přinejmenším v novinách, napadlo nás s Ljubou, že se začneme zabývat jednou takovou loukou od nás co by kamenem dohodil. Prostředkem se táhne koryto vyschlého potoka. Voda ale nezmizela, odněkud napájí tůňku a živí dokonce krásné vzrostlé vrby uprostřed té louky. Usmysleli jsme si, že se té vodě budeme věnovat. Prohloubili jsme tůňku a máme radost, že se v ní objevili pulci a teď se nastěhovala užovka. Nejspíš nám žere ty pulce, ale takový je života běh. No a co s tou loukou? Samozřejmě pokosit. A tu to máme a dostávám se k jádru věci, proč vám o těch předcích povídám, hlavně o předcích Horácích z toho gruntu v Dluhonicích. Na kosení jsem si vzal motorový křovinořez. Žádnou kosu. Nemám ji a kosit neumím. No a vida, po první tisícovce čtverečních metrů mám sice mokvavý mozol na levém palci, ale naučil jsem se skládat posekanou trávu pěkně švihem do řádků. Co dál? Sluníčko trávu vysouší, je třeba ji obrátit. Koupil jsem si hrábě, klasické, dřevěné. Ty jsem po dvaceti minutách zlomil. Běžel jsem k nám na náves k panu Kreisovi do železářství pro nové, a teď už vím, jak za hrábě tahat, abych je uchoval v jednom kusu. A začal jsem tušit, jak mám ty řádky obracet, aby se tráva sušila pěkně i z té druhé strany a pak vysušená čekala, až z ní nadělám kupky.

No a jak jsem tam obracel to seno, napadlo mě, jestlipak se na mě koukaj. No přece ti Horáci z Dluhonic. Maminka říkala, že sedlačili v těch Dluhonicích od sedmnáctého století, možné dýl. Ti nespíš věděli, jak se suší seno. No a jestli se na mě koukají nějakým okýnkem z toho jejich rezortu věčné blaženosti, musí se tam řezat smíchy, když pozorují nemehlo potomka, jak zápasí s hráběmi odporně zářícími novotou. Dokonce je na nich nálepka s čárovým kódem. O zábavu se jim budu starat dál. Křovinořez mě nebaví, protože smrdí, objednal jsem si kosu. To bude zase nahoře v nebi řehotu, až se s ní vydám na naše luka!

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Neff.cz