Tak jsme se náhodně potkali u poštovních schránek s panem Dvořáčkem a paní Ratlíkovou (já jí tak říkám…). A samozřejmě jako ústřední téma hovoru - Ukrajina.

Musím říct, že jsem byl zcela konsternován vlastní neznalostí stavu věcí, neboť mí sousedé byli evidentně zaškolení jako fundovaní bezpečnostní analytici s výjimečným rozhledem, nabyti informacemi, se schopností předvídat.

Pan Dvořáček se nejprve vyslovil pro vyšší počet protiletadlových nevímco (bohužel, musíte mě omluvit), paní Ratlíková poté explicitně deklarovala, že vše by vyřešily tak dvě až tři hypersonické rakety. Ne víc! Jak to ta baba má všechno spočítané...

Já to měl spočítané obratem, protože jsem se blbec zastal Německa.

Od té chvíle jsem si připadal jako lovná zvěř na mysliveckém plese, protože ti dva se na mě doslova vrhli a silou svých argumentů mě nemilosrdně zatlačili ke zdi (nikoliv nářků, ale poštovních schránek).

Pan Dvořáček mi nejprve v nesmírně obsáhlém, avšak bezvýhradně korektním projevu, který paní Ratlíková netrpělivě přerušovala zvuky podobnými štěkání, ozřejmil kompletní historii německo–ruských vztahů počínaje Bismarckem. Přiznávám, že jsem se ztratil už kdesi u paktu Molotov-Ribbentrop, probral mě až pád Berlínské zdi.

Pak zazněla ostrá kritika Angely Merkelové. Paní Ratlíková prý plně sdílí názor, že by se měla celému světu omluvit. Bohužel mi nějak ušlo, za co přesně by se měla chudák ženská omlouvat, ale diskuse se už řítila jinam - k nové německé koaliční vládě.

Pan Dvořáček poté poněkud zvolnil (což mně po 5 minutách umožnilo se opět nadechnout), aby dostatečně pregnantně ventiloval své fatální rozhořčení nad nečinností politiků německé SPD. Zelení podle něj alespoň trošku tuší, o co tady vlastně jde (musím přiznat, že jsem jim v tu chvíli dost záviděl).

Ale nebyl čas na zbytečné emoce, následovalo kvantitativní a posléze i kvalitativní porovnání pozemních jednotek Ukrajiny a Ruska, s přihlédnutím k tankovým brigádám, stavu letectva, ponorek, námořní flotily, vesmírných satelitů, munice, počtu a rozmístění jaderných hlavic, rizika pádu meteoritu, zdravotní kartě Vladimíra Putina a... víc už jsem nestihl zaznamenat.

Co je ovšem zásadní - oba mí sousedé – a to je myslím dobrá zpráva, která mě závěrem skutečně spektakulárním způsobem uklidnila – si jsou naprosto jisti úplným vítězstvím Ukrajiny.

Paní Ratlíková tipuje, že válka potrvá ještě 3 týdny, pan Dvořáček má ovšem jasno – budou to dva měsíce!

Rychle jsem využil oné vzácné příležitosti, kdy se mí sousedé začali velmi hlasitě dohadovat a na okamžik mě vypustili ze svého perimetru – vím jen, že tam byly nějaké fundamentální neshody pokud jde o taktiku a strategii na Donbasu (systém nějakých kleští, či co…) - a chvatně jsem bojiště u schránek opustil, abych se zachránil útěkem domů.

Tam jsem sice okamžitě propadl těžké depresi, způsobené silným pocitem méněcennosti, vlastní bezvýznamnosti, flagrantní frustrace a celkové deprivace, ovšem, víte, zase na druhé straně – dovedete si představit, jak by to na té Ukrajině mohlo taky dopadnout, kdybych bydlel v jiném baráku- Hrůza pomyslet!