Mnoho lidí si postoj ke zdravotním rizikům chemických látek vytváří s využitím heuristického způsobu řešení problémů. K nejčastěji aplikovaným heuristikám patří důvěra v autority, afektivní heuristika a postoj „přírodní je lepší než umělé“…

Studie z oblasti sociálních věd opakovaně prokázaly statistiky významný rozdíl ve výsledcích hodnocení zdravotních rizik chemických látek a výrobků mezi technicky vzdělanými odborníky a laiky. Je též dlouhodobě známo, že ani v západních zemích většinová populace nedisponuje minimem znalostí, které je nutné pro racionální posouzení rizik a přínosů běžně užívaných technologií. Ještě bezútěšnější je pak situace v oblasti technických novinek. V roce 1998 např. tři čtvrtiny dospělých Američanů nebylo schopno porozumět základním vědeckým konceptům, jako je struktura a funkce DNA, stavba molekuly či radiace. Předpokládám, že dnes v tomto ohledu není situace o mnoho lepší – spíše naopak. V případě nedostatku vlastních znalostí a s ním spojenou neschopností či neochotou si tyto znalosti doplnit nezbývá než se spolehnout na experta.

Ovšem – na kterého experta? Těch, co jsou ochotni si takový kredit přisvojit, je spousta a jejich stanoviska se často diametrálně liší. Proces posuzování rizik a přínosů je tedy nahrazen procesem posuzování kredibility odborníků, na něž získávání potřebných znalostí a vytváření postojů delegujeme. Do centra rozhodovacího procesu se tak dostává otázka důvěry. Racionální úsudek založený na vědomostech tak ztrácí na významu v porovnání s emoční odezvou spojenou s procesem sociální interakce. K uznávaným teoriím patří, že za důvěryhodné považujeme především ty experty (instituce, značky), kteří se hlásí k hodnotám, jež i my sami považujeme za klíčové. Zkrátka světonázor je v daném kontextu důležitější než kompetence. Dalším významným faktorem je zkušenost. Pokud se expert v minulosti nemýlil (nebo pokud mu omyl nebyl prokázán), pokud se jeho rady ukázaly být funkční (nebo jsme nebyli schopni jejich nefunkčnost odhalit) a pokud se jeho předpovědi v praxi naplnily, rozhodně to posiluje naši důvěru v něj.

Při diskusi o geneticky modifikovaných organismech si lze vybavit děsivý obraz Frankensteina a zažívat emoce, jako je znechucení či strach, nebo si lze představit zlatou rýži a radovat se ze snížení počtu lidí, kteří trpí nedostatkem vitamínu A. V rámci afektivní, tedy na pocitech založené heuristiky jsou obrazy, metafory či narativní figury asociované s posuzovaným rizikem mnohem důležitější než data a z nich plynoucí závěry. V rámci několika studií byli např. jejich účastníci požádáni, aby popsali první myšlenku či obraz, který se jim vybaví v asociaci na určité slovo či větu, a poté na spojité ose označili sílu pozitivního či negativního pocitu, jaký v nich daný obraz vyvolává. Tato technika byla využita při hodnocení postoje účastníků k různým typům technologií (jaderná, GM apod.). Z výsledků je zřejmá souvislost mezi charakterem emoční odezvy na spontánní asociace a stupněm vnímaného rizika daných technologií.

Jedna z emocí, která patrně našim předkům sloužila jako ochrana před zdravotně rizikovým jednáním, je hnus. Odporné nám přijdou pachy spojené s rozkladem a hnilobou, chutě sekundárních metabolitů jedovatých rostlin, hmatové vjemy, jako je slizkost či mazlavost, apod. Kontakt s podněty vyvolávajícími hnus má u většiny lidí podobné důsledky – tedy (i) charakteristické mimické projevy (ii) chování zahrnující odstup, odhození či upuštění předmětu, který emoci vyvolal (iii) fyziologické projevy jako je aktivace serotoninových nervových drah, nevolnost, snížení krevního tlaku, pocení apod. Komplexní odezva vyvolaná zhnusením patrně fungovala v raném období vývoje člověka jako adaptivní behaviorální (na chováni založená) bariéra zamezující kontaktu se zdravotně rizikovými faktory.

Vedle evolučně biologického rozměru získal hnus postupem času i rozměr morální. Některými autory je považován za emoci, která vzniká v důsledku kontaminace – tedy narušení ideálního stavu v rámci hodnotové domény čistoty a nedotknutelnosti. Pokud hnus vede např. k odmítání recyklované odpadní vody jako zdroje vody pitné, asi by se daly předpokládat spíše praktické hygienické výhrady než morální pohoršení. Opak je pravdou – pro určité procento lidí je odpadní voda zkažená navždy, bez ohledu na to, jakým způsobem a jak hodně je vyčištěna, a to dokonce i pokud je ve výsledku prokazatelně čistší než voda balená či kohoutková. Dokonce je tak nečistá, že zkazí jakékoli množství pitné vody, do níž je přimíchána. Nejde tedy o znečištění chemické, fyzikální či biologické, ale o znečištění spirituální. K úspěšné dekontaminaci je pak třeba použit nikoli technické, ale spíše kulturní prostředky. Výborně pomáhají zejména čistidla na bázi eufemizmů.

V myslích obyvatel západních zemí v posledních dekádách hluboce zakořenila idea o nezpochybnitelné hodnotě přírodnosti. Pojem přírodní vyvolává až na řídké výjimky pouze pozitivní emoce. V rámci spotřebitelského chování se mnohem důležitějším stává proces, který vedl k určitému výsledku než výsledek jako takový. Přírodní produkty jsou vnímány jako chutnější, zdravější či bezpečnější nehledě na jejich skutečnou kvalitu. V rámci tohoto myšlenkového schématu je jakýkoli lidský zásah vnímán jako škodlivý právě proto, že snižuje úroveň přírodnosti. I když vnímaná míra škodlivosti není vždy stejná – např. chemické procesy snižují přírodnost méně než fyzikální a odstranění určité složky má menší vliv než její přidání (např. pomerančový džus s odstraněným vitamínem C byl vnímán jako přírodnější než džus, kam byl tento vitamín přidán). V daném případě se nabízí souvislost se zhnusením vyvolaným kontaminací, jelikož přírodní je automaticky považováno za čisté a jakýkoli člověkem vnesený faktor za morálně pochybné narušení domény ideální čistoty.

Užívání heuristického způsobu řešení problémů nám rozhodně umožňuje předejít rozhodovací paralýze a jednat v podmínkách nebývale komplexního světa. Je však vždy dobré mít na paměti, že většina heuristik užívaných v rámci hodnocení rizik chemických látek závisí na biologických či psychologických procesech, které se původně vyvinuly jako nástroj pro řešení zcela jiného typu problémů. Daný přístup je tedy nutně zatížen celou řadou kognitivních zkreslení a spíše než k funkčnímu postoji nás může dovést k hloupým předsudkům.

Literatura:
1) Siegrist, M. and Cvetkovich, G., 2000. Perception of hazards: The role of social trust and knowledge. Risk analysis, 20(5), pp.713-720.
2) Siegrist, M. and Árvai, J., 2020. Risk perception: Reflections on 40 years of research. Risk Analysis, 40(S1), pp.2191-2206.
3) Siegrist, M. and Hartmann, C., 2020. Consumer acceptance of novel food technologies. Nature Food, 1(6), pp.343-350.
4) Curtis, V., De Barra, M. and Aunger, R., 2011. Disgust as an adaptive system for disease avoidance behaviour. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences, 366(1563), pp.389-401.5) Horberg, E.J., Oveis, C., Keltner, D. and Cohen, A.B., 2009. Disgust and the moralization of purity. Journal of personality and social psychology, 97(6), p.963.
6) Rozin, P., Haddad, B., Nemeroff, C. and Slovic, P., 2015. Psychological aspects of the rejection of recycled water: Contamination, purification and disgust.