O co jde na vysokých školách? O studenty? O výuku? Anebo o pedagogické úvazky? Návod na  rychlou a snadnou "recyklaci" studentů.

Pražské vysoké školy se každoročně představují veřejnosti akcí "Scientia Pragensis". Tento „Den vědy na pražských vysokých školách“ je  poučný nejen pro širokou veřejnost  a zájemce o vysokoškolské studium z řad středoškolského studentstva, ale i pro samotné reprezentanty vysokých škol, kteří se ve svých krátkých přednáškách snaží ukázat, co úžasného se právě na jejich vysoké škole dělá a proč by právě u nich měl středoškolák usilovat o získání vysokoškolského vzdělání.

Zástupci věd technických a přírodních nastupují s pečlivě připravenými powerpointovými prezentacemi nejednou prošpikovanými videi, audionahrávkami dalšími skvosty multimediálního věku. Zástupci věd humanitních vystačí obvykle s mnohem skromnějšími prostředky. Přesto je efekt jejich vystoupení nesrovnatelný s chabými úspěchy přírodovědně-technické konkurence. Když se nabízí multimediální přednáška o úžasných věcech kolem vývoje GPS, zeje posluchárna prázdnotou. Zaplní se k prasknutí těsně před příchodem pana profesora  Martina Hilského, který přednáší o překladu Shakespearových sonetů vybaven k tomu kromě svého intelektu pouze v kůži vázaným výtiskem básní „stratfordské labutě“. Když skvělá  přednáška o poezii doby alžbětinské skončí, posluchárna se opět vylidní. Na neméně strhující přednášky o výrobě různých alkoholů, magnetickém orientačním smyslu zvířat nebo systémech umožňujících autům číst dopravní značky zůstane v lavicích už zas jen pár „skalních“.

Nestěžuji si, nezávidím kolegům z humanitních oborů a už vůbec nehodlám argumentovat tím, že skvělý překlad Shakespearových sonetů si vychutnáme teprve ve chvíli, kdy jsou uspokojeny naše přízemní potřeby, o což se starají zhusta lidé z oborů přirodovědně-technických. Ale na druhou stranu, proč si nepřiznat, že požitek z krásné hudby, knihy nebo filmu se těžko dostaví, když nás trápí zánět šestky vlevo nahoře, kručí nám v břiše a v bytě je zima a tma.

Ale taková je prostě situace. Humanitní obory jsou pro většinu dnešní středoškolské mládeže neskonale atraktivnější než obory přírodovědné či technické. Vysoké školy přírodovědného a technického zaměření jsou na tom v soupeření o studenty s humanitně orientovanou konkurencí  stejně jako boxer váhy muší, který vstoupil omylem do ringu proti bijci Vitaliji Kličkovi.  Přírodovědně a technicky orientované vysoké školy se musí setsakra snažit, aby nabraly dost studentů a uhájily holou existenci. Dělají to různě – nápadně i nenápadně, šikovně i neobratně.

Student by mohl snadno propadnout mylnému dojmu, že je to pro něj příznivá situace. Že on je oním „poptávaným zbožím“, po němž zoufale šátrá „neviditelná ruka“  na trhu se studenty ochotnými podstoupit slasti  a strasti vysokoškolského vzdělávání. Jistě, najdou se takové fakulty, studijní obory a učitelé, kterým jde v první řadě skutečně o studenta a dotaci na studentskou hlavu berou jako sice ne nevýznamný, ale víceméně doprovodný fenomén.

Bohužel, tento systém generuje i úplně jiný přístup ke studentům. Nejde v něm o studenty, ale o výuku a především o naplnění pedagogických úvazků. Vztah studenta a školy je pak postaven na hlavu. V ústrety si nejde z jedné strany student, který má zájem o daný obor, a z druhé strany škola a učitelé, kteří mu nabízejí, že ho v tomto oboru vzdělají. Je tu učitel, který se klepe o své místo a zoufale hledá cestičky, jak si zajistí, aby měl dost lidí na přednáškách, cvičeních a praktikách. Aby měl naplněný úvazek a přežil. Student pak vystupuje v roli lovné zvěře bez nároku na hájení. Darwin by měl možná  z takové ukázky „boje o přežití“ radost. Studium v takových poměrech však mnoho radosti nepřináší.

Hon za úvazky probíhá na mnoha úrovních. Nejvyšší je ta universitní nebo fakultní. Některé školy zrušily přijímací zkoušky a berou každého, kdo dodá maturitní vysvědčení. Často i dodatečně, poté co se mu u maturitní komise zadaří na druhý pokus v čase zrajících švestek. Bez příjímaček se dostanou na školu nejen solidní studenti – nerváci, kteří by zpackali přijímací test, ale i zástupy vagabundů vedených zásadou „čím déle, tím lépe“.  Přicházejí si na vysokou školu pouze „prodloužit mládí“. Je jim jedno, na jaký obor jsou zapsaní, protože je jim od prvního školního dne jasné, že nedostudují. S tím také na školu šli. Pokud je z budoucnosti jejich studia něco zajímá, pak jen to, kam by mohli po vyhazovu ze stávající školy přestoupit a pokračovat tam v „prodlužování mládí“.  Když už tihle „studijní rekreanti“ zabloudí na výuku, je to jen proto, aby si dělali legraci z naivků, co chtějí opravdu studovat, a z učitelů, kteří se snaží předat dál něco ze svých znalostí.

Některé školy používají tuto „studentskou náplavu“ jako materiál na jedno použití a zbaví se jich už v prvním ročníku. Nastaví počet kreditů pro postup do druhého ročníku tak, aby ten, kdo nezvládne úskalí matematiky, fyziky, organické či anorganické chemie nebo biologie buňky, jednoduše vypadl. Některé školy ovšem zjistily, že studenty je možno „recyklovat“. Limit kreditů pro postup do druhého ročníku dovolí splnit každému, kdo odchodí tělocvik a napsáním věty ve Wordu složí úspěšně zkoušku z informatiky. Na opravdové zkoušky takový student druhého ročníku buď vůbec nešel nebo se jich účastnil na základě zásady, že zkouška je od toho, aby se zkusila. Protože však postoupil do druhého ročníku, může si chybějící předměty prvního ročníku  zapsat „na druhý zápis“. Je nereálné předpokládat, že ten, kdo nezvládl čtyři základní předměty, když to byl jeho jediný úkol, zvládne tutéž "nálož" v konkurenci učiva druhého ročníku. Ale protože i na recyklovanou studentskou hlavu dostane škola peníze a protože recyklovaného studenta lze vykázat jako vyučovaného, jsou skoro všichni spokojeni. Snad s výjimkou těch naivků, kteří chtějí skutečně studovat a musí i po postupu do druhého ročníku sdílet školu s těmi, kterým je celkem ukradená.

Na konci druhého ročníku většina „studijních rekreantů“ nezdolá integrování per partes, Ohmův zákon, aldehydy a ketony nebo děje v mitochondriích ani napodruhé a odcházejí – zhusta na jiné vysoké školy. Nechávají se recyklovat tak dlouho, dokud nevyčerpají čas, po který jim studium plně hradí stát. Systém recyklace studentů druhým zápisem tím ale ze škol nemizí. Naopak. Pokud na daný předmět nastupuje celkem pravidelně osmdesát studentů a deset či dvacet ho nezvládne, protože jim nesedly zkušební otázky, měli ve zkouškovém období úplavici nebo jsou zrovna zamilovaní a učivo jim neleze do neurotransmitery zaneřáděného mozku, pak si příští rok zapíše předmět stovka lidí - osmdesát poprvé a dvacítka ho absolvuje na druhý zápis. Na této úrovni se pak „zájem“ o předmět drží víceméně stabilně. Je však nereálné, že by "Darwina" prvních dvou ročníků přežila banda hlupáků, kterou je zapotřebí ze tří čtvrtin vyházet od většiny zkoušek ve třetím ročníku která bude rozkládat ročník a opakovat předměty na druhý zápis. Přesto není takové "vraždění neviňátek" ve vyšších ročnících studia ničím výjimečným. Když na předmět chodí padesát studentů a katedra je personálně dimenzovaná na výuku stovky lidí, vzniká tu jisté „pnutí“. Jedním možným řešením je zeštíhlení pedagogického sboru. Druhé řešení vyústí v proměnu zkouškového období na jedno velké Waterloo. Je třeba vyhodit aspoň pětatřicet studentů tak, aby si museli předmět zapsat podruhé. Pak bude v příštím roce předmět navštěvovat pětaosmdesát lidí a chybějících  patnáct se dá s vedením fakulty ukecat.

Způsobů, jak recyklovat studenty je bezpočet. Některé se tváří objektivně ba přímo demokraticky. To když je k absolvování zkoušky třeba „jenom“ napsat test, kde se volí ze čtyř možností (a,b,c,d). Hodnocení je jasné. Kdo má všechno dobře, získá 40 bodů. Pro absolvování jich stačí pětadvacet. Vypadá to jako „férovka“. Ale není . Z nabízených čtyř možností může být správná jedna, dvě, tři nebo všechny nebo žádná. Jestliže za správnou odpověď se počítá bod, pak za každou špatnou se bod odčítá. Za volbu některých chybných odpovědí, jež signalizují trestuhodnou neznalost elementárních poznatků, je student penalizován odečtem dvou nebo i tří bodů. Některé otázky jsou v testu dvakrát, ale pokaždé jinak formulované. Pokud student jednu odpoví špatně a druhou dobře, signalizuje to, že daný problém neovládá. Správnou odpověď určil náhodou a nelze mu ji tedy uznat. Když by si dal student tu práci a napsal test nejhůř, jak to jde, dosáhl by výsledku -120 bodů (slovy: mínus sto dvacet). Skutečné bodové rozpětí testu není od 0 do + 40, nýbrž od  -120 do + 40. Hraje se tedy o plných 160 bodů, z nichž je pro zdárné absolvování testů možno ztratit jen patnáct. Kdo chce projít „za lidovku“, musí být úspěšný na více než 90 %. A to není legrace. Matematicky vychází, že zkoušející je třikrát raději (-120 : +40 = -3), když student test nenapíše, než když úskalí testu zdolá.

Je třeba přiznat, že všichni vyučující, kteří si naplňují úvazky recyklací studentů, nejsou tak zákeřní. Někteří se ani nesnaží svou velkovýrobu studentů, kteří u nich budou příští rok studovat na druhý zápis, nijak zvlášť maskovat. Poznají se třeba podle toho, že když student začne na položenou otázku odpovídat správně, rychle ho přeruší slovy: „Hmmm, tak tohle umíte. Tak já se vás zeptám na něco jiného. Co třeba …“  A když toho student jako na potvoru  umí povícero, je možné mu předhodit nějaký ten „špek“. Třeba otázku, natolik složitou, že by se ke zformulování správné odpovědi muselo sejít koncilium, nebo typ úlohy, s jakým se studenti za celý semestr nepotkali. Někdy "pomůže" příklad s tak složitým výpočtem, že je nemožné jej stihnout v čase vymezeném pro písemnou část zkoušky. Účinnou zbraní je také zkoušení nejrůznějších statistických údajů nebo hodnot, které lze pohodlně vyhledat v tabulkách. "To jsou základní údaje! To musíte znát!" směje se potutelně zkoušející, když vyhazuje studenta za to, že přešvihl povolenou pětiprocentní toleranci při určení počtu koz chovaných v Kamerunu. Šance na úspěšné absolvování písemky se rapidně sníží i ve chvíli, kdy zkoušejícího "zajímají jen výsledky". Student, který použil k řešení správný postup, ale v posledním kroku udělal hloupou numerickou chybu, pak nezíská za příklad žádné body a je na tom stejně jako student, který se o řešení  ani nepokusil.

Ti, kteří si recyklují studenty druhým zápisem, často maskují své patologické chování na první pohled zásadovým tvrzením, že je třeba „udržet určitou laťku“ a že nesmíme „dopustit devalvaci vysokého školství“. Jako kdyby se dala počtem vyhozených studentů vyjádřit kvalita výuky šťastlivců, kteří v tomto darwinistickém světě přežili. Omluvou nemůže být takovému systému ani to, že čas od času zplodí vynikající absolventy. Ti nejsou vynikající díky tomuto systému, nýbrž navzdory tomuto systému. Místa, kde se recyklace studentů druhým zápisem uchytila jako systémové řešení, se prozradí okázale arogantním přístupem ke studentům a nápadně vysokou koncetrací patologických osobností. Zdaleka ne každý má na podobné praktiky žaludek. Komu jej příroda nenadělila, ten najde čistší práci třeba v kafilerii nebo čističce odpadních vod. V tomto systému se nejlépe vede úchylům, pro které představuje "recyklace" spojení příjemného s užitečným. Zajistí jim naplnění úvazku a ještě si užijí potěchy ze šikany. Záhy se v něm uchytí i zrůdy, pro které je potěšení ze šikany prvotní a naplněný úvazek vnímají jen jako příjemný bonus navíc.  I takové persóny mezi námi žijí a nejsou bohužel zase tak vzácné. František Koukolík a Jana Drtilová o nich napsali celou knihu nazvanou "Vzpoura deprivantů".

Samotný druhý zápis není špatné opatření. Na tom nic nezmění ani fakt, že může být zneužit ke  zrůdným praktikám a masové recyklaci studentů. Nejde o všeobecný fenomén, ale není to také zanedbatelný jev. Na některých universitách je recyklace vnímána jako pokoutní praktika, ale jinde je mlčky trpěna a někde schvalována a možná i vítána. Vážně si ještě někdo myslí, že v tomto systému jde na přírodovědně a technicky orientovaných vysokých školách stále o studenty, jejich vzdělávání a v konečném důsledku o to, abychom se mohli večer slastně začíst do Shakespearových sonetů, protože nás nebolí šestka vlevo nahoře, v břiše nás hřejí nudle s mákem a v bytě máme teplo a svítí se?

P.S. Letošní Scientia Pragensis se koná 2. prosince v prostorách Vysoké školy ekonomické v Praze. Zájemci najdou více informací na http://www.sciprag.cz/index.php

P.S.S. Zájemce o alžbětinskou literaturu zklamu. Profesor Hilský letos přednášku bohužel nemá.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora