5.12.2020 | Svátek má Jitka


OSOBNOST: Cesta do hlubin Kantova času (2.)

11.2.2006

„Měj odvahu používat svůj vlastní rozum!“
Immanuel Kant

(předešlá část zde)

Myslíme prostorem a časem – tak pravil klasik. Je v tom cosi bytostně biologického; alespoň náš pes velice dobře ví, kdy a kde co má. „Kde“ si představuje, „kdy“ myslí – na to mu jeho mozeček stačí. Vnímání času je prvotní znak živých organismů, prostor je jejich jeviště. Co je toto jeviště Kantovi? „Když z představy tělesa vyloučím to, co v ní myslí rozvažování, jako je substance, síla, dělitelnost atd., a právě tak i to, co v ní patří k počitku, jako je neprostupnost, tvrdost, barva atd., ještě mi z tohoto empirického názoru cosi zůstane, totiž rozprostraněnost a tvar. Ty patří k čistému názoru, který se nachází apriorně v mysli i bez skutečného předmětu smyslů nebo počitku, totiž jako pouhá forma smyslovosti,“ říká a do značné míry tak nejen přejímá Descartovo pojetí prostoru, ale i předjímá budoucí fyzikální objev o faktické neexistenci „světlonosného éteru“, synonyma pro prostor. Prostor skutečně objektivně fyzikálně neexistuje – je jen v našich myslích. Jen za předpokladu latentní představy čehosi jako „prostoru“ v pozadí věcí a jevů se člověku stává svět možným.

Prostoru však v jeho univerzálnosti přece jen něco ještě předchází: je to čas. Své představy si před-stavujeme v časových (totiž zejména v příčinně - následných) vztazích. Jinak řečeno, čas je společně s prostorem apriorním principem poznání, zároveň je přitom však prostoru i předpokladem. Je-li prostor čistou formou smyslového názoru, jíž si objektivní realitu v mysli zobrazujeme, čas sám je toho podmínkou i korelátem – vyjadřuje nejen obrazy v pohybu, ale i jejich vlastní smysl a souvislosti. Myšlenka o totální prvotnosti času, o jeho stěžejním významu pro lidské poznání, je klenotem Kantovy filosofie: „Mohu-li a priori říci: všechny vnější jevy jsou v prostoru a priori určeny podle prostorových vztahů, mohu vzhledem k principu vnitřního smyslu zcela obecně říci: všechny jevy vůbec, tj. všechny předměty smyslů jsou v čase a nacházejí se nutně v časových vztazích“. Ač je však časový fenomén prvotní, dostává se mu toho paradoxu, že je „vnímán“ jako odraz toho druhotného – prostoru. Jako kopie z kopie, negace negace, součin dvou minus. Živé myšlení je prostorové, a tak člověku nezbývá, než znázorňovat časový sled jako přímku, jeden rozměr prostoru. Tu jsme si pak nakonec už zvykli za čas „o sobě“ považovat; je na ní založena i karteziánská představa světa sama – čas a prostor na kříži. Uprostřed – pozorovatel, „já“. Myslící časem – doplnil Descarta Kant. Ale tušil to už Antifón: „Čas je myšlenkou nebo mírou, ne skutečnou věcí“.

To, že čas je alfou a omegou bytí, prosvítalo už z Humeovy kauzality, byť jí Kantův předchůdce přisoudil roli Popelky. U Kanta je příčinná následnost druhým modem času po trvání, tím stěžejním, nosným, Schopenhauerem později tolik vyzdvihovaným. „Všechny změny se dějí podle zákona spojení příčiny a účinku,“ vysvětluje Kant. Řekneme-li, že věci jdou po sobě, pak tím vlastně spojujeme dva vjemy v čase do jedné definice. Tato syntéza je „produktem syntetické mohutnosti obrazotvornosti, která určuje vnitřní smysl s ohledem na časový vztah“. Tedy, je výtvorem vědomí. Lidská imaginace je tím, co klade jeden stav „dříve“ a druhý „později“ – „jen díky tomu, že podřizujeme posloupnost jevů, a tedy všech změn, zákonu kauzality, je možná zkušenost sama, tj. empirické poznání jevů“. Mimo jiné jako by tím Kant říkal, že zákon kauzality není adekvátní fyzikálním zákonům – je to metafyzický prvek (jako i koneckonců čas sám), obřad vědomí nutný k uchopení skutečnosti. To ostatně není nic nového: „Ve všech fyzikálních zákonech, o kterých víme, jsme nenašli žádné rozlišení minulosti a budoucnosti,“ pravil kupříkladu Feynman. Znamená to ale tedy, že „objektivně“ po sobě věci nejdou? „I když říkám, že bych bez spojení příčin a účinků nechápal sled změn, vůbec z toho neplyne, že tyto změny musí být právě takové, jak je rozvažování pro své pochopení vyžaduje“. Jinak řečeno, zákon spojení příčiny s následkem platí, protože to tvrdíme my, kteří takovýmto způsobem světu rozumíme – jak tvrdí koneckonců i antropický princip.

Ač si ovšem lidské vědomí řadí příčiny a následky podle času po sobě, neznamená to nutnost nějakého časového intervalu mezi nimi. Kant použil jako příklad kouli ležící na polštáři: je-li dostatečně těžká, pak v měkké podložce zajisté vytlačí důlek. Koule je tak důlku příčinou, on je jejím následkem. Bez koule by důlku nebylo, logika kauzálního vztahu je jasná – o tom, kdo je první a kdo druhý, pochyb není. Hledíc však na kouli položenou na polštáři, nevidím nic, co by důlek časově umisťovalo až po ní. Oba jsou před pozorovatelem současně. Jen člověčí intelekt, zavěšený v apriorní představě svého času, kouli důlku časově předřazuje – dává věci reálný smysl. Z celoživotních zkušeností zkrátka víme, že kouli bylo „předtím“ nutno na polštář položit – alespoň tedy nepřišla zatím zpráva, že by se někde prodávaly koule s přilepeným polštářem. A tak Kant vlastně zjistil, že kauzalita není o tom, co bylo „dříve“ a co „později“, jak to uzákonil Aristoteles, ale o „hlavě a patě“, jádru a podstatě, o vlastní definici toho kterého jevu. Asi v tom smyslu, jak pravil Saint Exupéry: „Aby se plod, výšivky anebo květina uskutečnily, musí se nejprve vykoupat v čase“.

Kauzalita, příčinná následnost však vystihuje na čase jen jednu jeho stránku - dynamičnost; znázorňuje to, co máme na mysli, říkáme-li, že „čas běží“. Je tu ovšem i přítomnost, danost věcí kolem, které tu stále s námi jakoby na jedné lodi jaksi v čase „plují“. Toto „teď“, neuchopitelný pomyslný bod, jakoby uplývající, a přitom relativně stabilní, je sjednocujícím prvkem myšleného světa. Je to Descartovo myslící „já“, vědomí – v „teď“. Je v něm vše, co je sou-časné: průsečík všech časů, centrum nekonečna, vlastně protimluv sebe sama. Střed bez hranic, čas, se skrze vědomí promítá do ohraničenosti bez středu – do prostoru. V lidské hlavě. A to už je Kantův třetí modus času, zásada současného bytí podle zákona vzájemnosti: vše pospolu navzájem souvisí v bodě „teď“. Ten se „rozprostírá“ do stran podél osy prostoru – stává se tak synonymem pro „zprostředkovanou vzájemnost“, aktuální konstalaci v okolí pozorovatele, konkrétní jeho situaci danou minulostí a předznamenávající budoucnost. Nikoli nějaké kosmické vakuum, pevná prázdnota všehomíra připravená k vyplnění čímkoli, ale vzájemné vztahy těles každého vůči každému jsou lidské mysli synonymem onoho tzv. objektivního prostoru – tak, jak jsou uspořádány „teď“.

Zde ovšem dochází k velikému nedorozumění; jelikož žil Kant krátce po Newtonovi, bývá mu podsouván i fyzikův Einsteinem vyvrácený názor o konstantnosti času ve vesmíru – v důsledku takové pojetí reality předpokládá, že lze v přímém přenosu pozorovat cokoli jakkoli vzdáleného, což už sto let není pravda. Isaac Newton měl zato, že „teď“ je živé a aktuální všude ve vesmíru současně. Jak by řekl karteziánec, odchovaný naším školstvím už od dob Marie Terezie, vteřiny na ose času mu sahaly odleva doprava podél prostorové osy donekonečna. Newton se mýlil – do jedné vteřiny se víc jak tři sta tisíc kilometrů prostoru fyzikálně nevejde; přesto Kant tvrdí: „Všechny substance, pokud mohou být vnímány v prostoru jako současné, jsou ve vztahu průběžného vzájemného působení“. Co tím má na mysli? Současná existence věcí podle něj znamená, že nezáleží na pořadí, v jakém je jednu po druhé konstatujeme. Koukám-li tedy na stůl, vázu a knihovnu, mohu zrovna tak nejprve pohlédnout na knihovnu, potom na stůl a vázu si nechat až na konec. Nic to nemění na tom, že váza, stůl i knihovna jsou tu sou-časně. Všechny jsou tu „teď“ – říkám, že se vyskytují v jednom čase. Časy těchto předmětů se sou-středily do toho mého, neboť jako pozorovatel nezbytně požívám této důležité výsady. Co když však do svého pozorování zahrneme kromě stolu, vázy a knihovny i Měsíc za oknem, a navíc i v dálce matně blikající Alfu Centauri, vzdálenou čtyři světelné roky? Lze přece nejprve pohlédnout na Alfu Centauri, potom na vázu, pak na Měsíc, a až nakonec i na stůl s knihovnou – jsou-li však věci v tomto pokoji „teď“, pak Měsíc měl ono „teď“, které pozorujeme, před vteřinou a Alfa Centauri dokonce už před čtyřmi roky – tak dlouho od nich k nám letělo světlo; jaképak tedy současné bytí? Že by Kant přece jenom fatálně narazil na omezené poznatky fyziky své doby, když říkal, že „světlo, které se pohybuje mezi naším okem a nebeskými tělesy, vytváří zprostředkovanou vzájemnost mezi námi a těmito předměty, a tím dokazuje jejich současné bytí“?

Kant měl geniální intuici; jako už zamlada přišel na nápad s evolučním vznikem vesmíru, jež později jinak formuloval Laplace, tak ani ve svém kritickém období nepodléhal až natolik oficiálnímu dobovému fyzikálnímu názoru o čase, daného předchůdcem Newtonem, jak mu to podsouvá profesor Hawking. O dilataci času nemoha přirozeně mít ani tušení, přesto svoji definici zformuloval tak, že je nakonec nenapadnutelná i za takovýchto podivuhodných nových fyzikálních skutečností. Opravňuje ho k tomu to, že svůj čas umístil do subjektu, kam nutně patří – pro „mě“ je opravdu aktuální jen to, co je mi fyzikálně dosažitelné. Informace o tom, co se „teď“ děje na Alfě Centauri, je zcela nesmyslná – je to matematická hříčka, která nemá ve vnímatelném světě fenoménů žádný odraz. Předpokládala by na ničem nezávislou existenci času ve vesmíru, jakési tikání kosmických hodin, k nimž by se vše vztahovalo – tedy i Země s Alfou Centauri současně. Takovéto zcestné úvahy vedou jen k paradoxům vědomí (a samozřejmě pak i ke slavným Kantovým antinomiím). Zvažme například: stůl, vázu i knihovnu jsme s jistou dávkou tolerance umístili do jednoho, pozorovatelova „teď“. První je však od jeho oka vzdáleno 50 centimetrů, druhé metr, třetí tři metry. Není tedy tak úplně pravdou, že patří s pozorovatelem takříkajíc na jednu loď. Naopak, vlastně nakonec ani není tak podstatné, jde-li o vázu či o Alfu Centauri – délka vzdálenosti je přímo úměrná časovému posunu, ke kterému vždycky bez výjimky dojde, byť i třeba minimálnímu … Pozorovatelovo „teď“, přísně fyzikálně vzato, nepřísluší žádnému z pěti pozorovaných objektů. Co s tím? Platí snad naše „teď“ jen pro předmět, který si umístíme až těsně před oko, div si je nevyrazíme?

Současnost ostatních věcí, prostým slůvkem „teď“ vyjádřená, lidem obvykle představuje možnost tyto objekty vidět, dosáhnout na ně, dojít či dojet k nim, potencionálně tam doletět - být s nimi jaksi v přímém kontaktu. Proto také je pro nás sou-časné to, co je nám nějak pří-tomné, kde jsme doslova „při tom“, i kdyby to bylo u televizní obrazovky. A tak říkáme, že teď je možno sednout za stůl, potěšit se vázou či sáhnout do knihovny, kteréžto všechny tu jsou k dispozici – jsou přítomné. Pozorovatel si v zorném úhlu svého „teď“ věci podržuje, jak mu praktické ohledy jeho potřeb velí. Uchovává si tam i hvězdy a souhvězdí, aby jej nasycovaly tajemnou krásou. Přísným vhledem však zjišťuje, že nejen všechny tyto objekty, blízké i vzdálené, ale dokonce ani části jeho těla samotné nemohou vlastně fyzikálně existovat současně. Je-li „teď“ v mozku, pak oko je už od něj příliš vzdáleno na to, aby tu „bylo“ ve stejném čase. Vůbec nic na tomto světě neexistuje současně; přesto platí, co řekl Kant: světlo ze vzdálené hvězdy na nás působí, a tak nám s ní zprostředkovává vzájemnost. Lhostejno, že obraz je dávný – „teď“ má v držení jen „já“, hledící k noční obloze. A to má vědomí, jež žádné světelné rychlosti nepodléhá. Dinosauři na planetách dalekých hvězd žijí právě teď – anebo se fyzika netýká fenoménů … anebo jsem se zase sekl, protože čmuchám do vědy, které nerozumím; v tom případě se ale mýlím společně s fyzikem Daviesem, autorem báječné knihy „O čase“: „Událostem, jež probíhají „nyní“ na nějakém velmi vzdáleném místě, nelze připsat žádný fyzikálně významný smysl, protože o takových událostech se nikdy nemůžeme okamžitě dozvědět a ani je žádným způsobem nemůžeme okamžitě ovlivnit. Vypočítávání datumů vzdálených „událostí nyní“ je čistě účetnickým cvičením“.

Trvání, kauzalita a zásada vzájemného působení, aktuálního prostoru. Vějíř reality, rozvinutý z „já“-„teď“ coby primárního, apriorního časového názoru. Čas jako koordinátor smyslovosti, substance myšlení i těžiště bytí. Lze ještě něco dodat? Shrnutí zůstalo v Kantově díle stranou, pozapomenuto: prostor prý svědčí o fenoménu všudypřítomnosti, čas o fenoménu věčnosti. Ten už ustanovil Platón, jemuž byl čas „pohyblivým obrazem věčnosti“. Avšak jeho svět věčných idejí byl příliš strnulý; aby byl oživen Kantem, stačilo už tomuto dodat jen – čas je ten zákon „ve mně“ i „nade mnou“, ten je to Vědomí … stačilo smířit nějak subjektivní lidskou apriorní představu s objektivním principem teleologickým – časem přírody, který, viděn námi v dlouhé své historii, vykazuje znaky promyšleného plánu evoluce, vývoj od kvantity ke kvalitě – předpokládá racionální vědomí, které „stojí za tím“. Předpokládá boha, jenž časem myslí tento vesmír. Cosi ve smyslu jako Kazatel 3.11: „Sám všecko činí ušlechtile časem svým.“

Je jeden druh času, který každému plyne od narození do smrti a jež se vyznačuje jakýmsi samovolným přesýpáním budoucnosti do minulosti přes vlastní přítomnost; je to čas subjektu, běžící čas, cosi jako písek nezadržitelně padající mezi prsty. A pak je ještě druhý čas, kde každý jeho okamžik je pevně usazený mezi těmi ostatními jak cihla ve zdi – tento čas vyjadřuje datum, přesnou lokalizaci na ose letopočtu, a je pevný, stojící. V něm je už kupříkladu navždy a nezměnitelně dáno, že Havel patří před Klause. Svým způsobem je to věčnost – i když jsme ještě rok 2007 nezažili, už „tam“ na nás čeká. Trvalé je jenom to, nač hledíme skrze tento druhý, objektivní, statický čas, přes „věčné teď“; vlastní čas člověka je přechodný, jak pravil i Seneca: „Všechno lidské je krátkodobé a prchavé a nezaujímá žádnou část nekonečného času“. Běh času je iluze, čas ve skutečnosti – jako to jediné ve vesmíru – stojí. Mýlili se ti, kdo si to mysleli o prostoru …

Jako nemohl moudrý McTaggart sérií důmyslných argumentů dojít nikam jinam, než že žádný čas nakonec neexistuje, ani přísný vědec Kant nedohlédl hlubokých důsledků svého kritického učení. A tak mu nezbylo, než prohlásit svět za rozumově nepoznatelný: „Všechny pojmy se vztahují k empirickým názorům, tj. k datům možné zkušenosti. Bez nich nemají žádnou objektivní platnost, nýbrž jsou jen hrou, ať už obrazotvornosti, nebo rozvažování, respektive hrou s jejich představami“. A tak z toho nevyhnutelně vyplývá, že „čisté rozvažovací pojmy nelze nikdy používat transcendentálně, nýbrž vždy jen empiricky“. Jakápak potom metafyzika! Smutně dopadla metafyzika metafyziky: „Poté,“ kritizoval ho Bergson, „co zásadními argumenty dokázal, že žádné dialektické snažení nás nikdy nepovede nad zkušenost a že jediná plodná metafyzika by nutně musela být metafyzikou intuitivní, připojil, že tato intuice nám chybí a že tato metafyzika je nemožná“. Bergsonův nepřítel Heidegger zase klasikovi zazlíval to svoje: „Uniklo mu, že ontologickým „předpokladem“ pro „já myslím něco“ je základní určení, bytí sebou“. Ještě nemilosrdnější byl nakonec Rádl: „A přece řešení nebylo daleko od jeho teorie: rozum ustanovuje zákony; zákony platí, ale neexistují; platnost je více než jsoucnost; cesta do metafysiky nevede přes transcendentní existence, přes tzv. věci o sobě, zbavené rozumu, nýbrž přes zákony, které jsou původcem všech věcí. Kant to tušil; ale netroufal si učinit tento rozhodný krok“.

Ještě, že přece jen Kant dodal: „Realitu můžeme vysvětlit jen tehdy, když si myslíme čas“. Vytušil, kudy vede cesta za zrcadlo. Na to, aby svůj intelektuální klenot prohlásil za věčné noumenum, zdroj tryskajícího světa fenoménů, Kantovi jeden život nestačil a jeho systém to koneckonců ani neumožňoval. Ruce titánů se napříč tisíciletími nespojily, byť i nesly tutéž neviditelnou, vzácnou hřivnu. Potomci už si s ní nevěděli rady vůbec, a tak ji raději zakopali, nevěda, co s ní. Immanuel Kant je dnes pozapomenut, trápit se nad ním chce málokdo, s časem si nikdo neví rady. Kolik filosofů, tolik teorií, jednotni nejsou v otázce času ani fyzici. Zůstala tu Kritika čistého rozumu, která lidem mění jejich světy. A dá se číst i tak, jak to dělal Schopenhauer; ten, dobře poučen o východních filosofiích, nepochybně cítil, že prostor a čas se k sobě navzájem i ke všemu mají jako jin a jang, forma a podstata, kvantita a kvalita, fenomén a noumenum: „Velké tajemství našeho bytí a nebytí … spočívá nakonec v tom, že to, co objektivně tvoří nekonečnou časovou posloupnost, je subjektivně bodem, nedělitelnou, vždy přítomnou přítomností. Ale kdo to pochopí? Nejjasněji to vyložil Kant ve své nesmrtelné nauce o idealitě času a o samotné realitě věci o sobě. Neboť z ní vyplývá, že vlastní podstata věcí, člověka, světa spočívá trvale a neústupně v nunc stans (ve „věčném teď“) a proměnlivost jevů a událostí je pouhým důsledkem našeho vnímání prostřednictvím naší nazírací formy – času“. A tak se ten Schopenhauer zase až tak úplně zbytečně nechvástal …



Hledáme 30 maminek, které vyzkouší nové mluvící hračky od Fisher-Price
Hledáme 30 maminek, které vyzkouší nové mluvící hračky od Fisher-Price

Ve spolupráci se světoznámým výrobcem hraček Fisher-Price hledáme testerky s malými dětmi, které chtějí vyzkoušet nové mluvicí hračky Linkimals.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.