Trvá to dlouho než se k tomu dopracujete.
Nevím kdo to vymyslel, když dělil lidi na tři skupiny :
A ) ti , kteří se někdy zmýlí , někdy ne - 95 % populace
B) ti , kteří se nezmýlí nikdy – 5 %.
C) ti , kteří se zmýlí vždycky -5 %.

Život a jeho statistika rozhodne o tom, kam patříte .
Není však třeba čekat tak dlouho- pokud to uděláte , tak se s pravděpodobností 99,99 zařadíte do skupiny A.

Lépe je nalézt životní období , kdy tomu bylo jinak. Třeba období předmanželské a manželské je hybatelem přesunů mezi kategoriemi. Těsně před ním a snad i nějakou dobu po něm máte pocity příslušnosti do skupiny B a v manželství se postupně propracujete do skupiny C, individuální je jen doba ,kdy k tomu dojde. Máte pak dvě možnosti reakce na toto zatřídění .

Bojujete o uznání podle hesla - „ Není důležité zvítězit , ale zůčastnit se „, bez naděje na medaili. Je to těžký , vysilující , únavný , marný boj , zkracující věk dožití. Nebo se smíříte a nikdy už nerozhodujete o ničem. To má výhodu „ sladké nečinnosti „ až tak, že ani nekritizujete cizí , chybná rozhodnutí.

Prý to má ale zádrhel. Podle nějakého průzkumu úplná rezignace na rozhodování( třeba máslo na chleba nebo jam ?) prý vede ke zkrácení života až o sedm let.

Jak na to přišli nevím, ale ať se jakkoliv rozhodnete nebo nerozhodnete , je to prašť jako uhoď.