Byly, jsou a budou. Tak jako v každé lidské činnosti, kde se mísí objektivní realita a subjektivní postoj. Často jsou předmětem všeobecného zájmu a pohoršení. Je to opravdu tak zlé?

Kdysi kdosi moudrý řekl, že lékař je vlastně šťastný člověk. Na jeho úspěchy totiž svítí slunce, zatímco jeho neúspěchy kryje černá zem. Drsněji řečeno, každý lékař má svůj soukromý hřbitov a ten, kdo tvrdí, že nemá, tak ještě navíc lže.

Za svou dobu působení v revizní komisi ČLK a v praxi soudního znalce jsem dospěl k názoru, že existují dvě velké skupiny lékařských chyb.

Ta první, jednoznačně větší, bývá například v situaci, kdy lékař zvolí léčebný postup, který se později ukáže jako chybný. Bývá to velmi často v časové tísni, kdy na rozhodnutí má třeba jen několik vteřin. Posuzovat jeho kroky s odstupem, kdy má soudní lékař k dispozici veškerou dokumentaci a zná výsledek celého zákroku, dostatek klidu u odpolední kávy a dostupné odborné publikace, jistě lze, ale je to vůči provinivšímu se kolegovi lehce nepatřičné, pokud nebere ohled na výše popsané okolnosti.

Další možností je nesprávné vyhodnocení situace, spolehnutí se na laboratorní výsledky, kolegu, který měl ještě cosi udělat atd. a stanovení dalšího postupu, který se opět v konečném důsledku ukáže jako chybný. Nemusí vůbec jít o postup non lege artis (tedy mimo schválené či tradované postupy). Mnohdy jde o dlouhý řetěz na sebe navazujících kroků, kde se cosi přehlédne, neudělá, opomene atd. a v konečném důsledku to může končit tragédií. V těchto případech stačí jeden pozorný lékař či zjištěný výsledek, aby byl celý průšvih zastaven. Naštěstí se nepodaří jen ve výjimečných případech.

Velmi často se stává, že je sice lékaři prokázán nesprávný postup při léčbě, nicméně výsledný stav nemocného by dopadl špatně i při zachování správného postupu. Tato situace bývá laickou veřejností velmi negativně vnímána. Pak je na soudci, respektive na znalcích v oboru, aby jednoznačně prokázali, že konečný špatný zdravotní stav či úmrtí bylo skutečně jednoznačně způsobeno v důsledku špatného postupu lékaře a nikoli chorobou samotnou.

V druhé - naštěstí menší skupině - jsou pak situace, kdy lékař nekonal vůbec a kdy konat měl. V tomto případě nejde o omyl, neznalost atd., ale o vědomé neposkytnutí pomoci tam, kde poskytnuta být měla. Nedávno byl v televizi a v médiích prezentován případ malého chlapce, který začal krvácet 4. den po operaci mandlí. Díky kamerovým záznamům pak diváci mohli sledovat lékařku, která dvakrát minula masivně krvácející dítě, aniž by projevila jakoukoli snahu mu pomoci, či provedla nezbytné kroky ke stabilizaci stavu atd. To byl typický příklad lékařského pochybení, kde by měly - a to na rozdíl od první skupiny - nastoupit citelné tresty včetně odejmutí licence k výkonu povolání.

Každý den je v naší republice provedeno několik desítek tisíc lékařských úkonů. Jak ukazuje praxe, tak těch chybných jsou spíš zlomky promile. Což samozřejmě není omluva, ale skutečnost, jež by měla být brána v potaz při celkovém hodnocení úrovně našeho zdravotnictví. Každá větší chyba se posléze projednává na lékařských seminářích, schůzkách na odděleních i kongresech, aby se předešlo jejímu opakování.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora